Věci ze šuplíku

Už je to tady zase!
Já nevím, co to mám za pitomou povahu. Ve chvílích nejhlubšího (nebo i méně hlubokýho) smutku a zoufalství se začnu smát a nemůžu přestat.
Jedeme dneska autem. Čumím si jen tak po okolí (po ránu si vždycky jen tak čumím a moc toho nenakecám) a přemýšlím o čínském naháčovi a pražském krysaříčkovi (proč, to vysvětlím později).

Vedle nás na červenou prudce zastavila avie, zaskřípaly brzdy. Podívala jsem se nahoru. Řidič, v jedný ruce chleba zabalenej v ubrousku, pokrčil rameny a s plnou pusou se na mě hezky usmál. (To je zvláštní, jak ranní úsměv od neznámýho člověka dokáže prozářit den.)

Zuzka taky mlčí, věnuje se řízení, a pak si jen tak pro sebe najednou řekne: Kdo jste? Profesor Horák! Lžete! Řekněte nám, kdo jste! Jsem profesor Horák!
Zeptala jsem se jí, co to mele. Odpověděla, že si vzpomněla (asi proto, že jsem včera v jednom svém pojednání, který si Zuzka přečetla, zmínila Julia Fučíka) na Reportáž psanou na oprátce.
Přišlo mi to tak komický, a tak příhodný, že jsem se opravdu z hloubi svýho Já zachechtala. A směju se tomu od rána a nemůžu to dostat z hlavy. Jako nějakou nevkusnou písničku, jejíž nápěv někde zaslechnete, a pak si ho broukáte celý den.

Sedí to. Přesně se to hodí k mé včerejší snaze dostat z jisté osoby (marně) alespoň kousek pravdy. Bylo to smutný a nechutný, ale když se na to člověk podívá z trochu jinýho zornýho úhlu, je to prča.
Stejně jsou ty cesty osudu, cesty lidí a cesty knih takový zajímavý. No kde by mě napadlo, že mou osobní hodně dramatickou chvíli jednou odlehčí úryvek z knihy o komunistickým hrdinovi.

A pak ještě dodala, Zuzka: Tak on tady bude ze sebe dělat svatýho, a přitom měl rozplánovanej můj sex do posledního detailu, jo? V pondělí s tebou, v úterý připustí mě, a ve středu co jako? Jo, supěla. A pak dodala už takovým mírnějším tónem: Che. To bych teda ráda viděla, jak by nás zvlád´.

No, a divíš se, že jsem z toho smutná, když tak lže? zeptala jsem se jí.
Nedivím. Zuřila bych taky. Všem bude vykládat, jak s tebou jel něco ukončit, a tejden po setkání bude rozplánovávat kdo s kým, kdy a případně jak? No to je hnus, hnus! Tady ale aspoň vidíš, kam vede to tvý dlouhý vysvětlování. Akorát k tomu, že tvoji drsně a syrově podanou pravdu převálcuje lež, obalená do nevinnýho kabátku.

Uznala jsem, že má pravdu. Jako vždy. Bohužel. (Bohudík?) Zuzka mívá pravdu skoro vždycky. Jen já na to občas tak nějak zapomínám.

A teď se ještě musím zmínit o včerejšku.
Seděla jsem odpoledne na balkóně, jako obvykle, kouřila jsem, jako obvykle, a hleděla do dálav, jako obvykle. Jako tyhle skoro dva hnusný měsíce. Tragickým hlasem jsem sdělila Zuzce, která mi je pořád v patách, že se domnívám, že můj život je u konce.
Víš, řekla jsem jí, domnívám se, že tohle je konec. Jsi svědkem toho, jak se ženská v nejlepších letech, plná elánu a dobrý nálady, mění v někoho, kdo už jen čeká na smrt.

Zuzka se docela vyděsila a začala vyjmenovávat takový ty klišé jako neblbni, co to povídáš, vždyť nikdo neumřel, atd., atd. Jenže já vážně včera odpoledne cítila změnu. Vlastně to nebylo poprvé, cítím to už dlouho. Že se nemám na co těšit. Že už nechci ani domeček, ani ten novej krásnej byt na Radlický, nechci jezdit na žádný výlety (taky kam), nechci chodit na návštěvy, nechci ani jet k moři, nechci si jít koupit novou voňavku, nechci vidět krásnej film, nechci číst, nechci být spisovatelkou, nechci nic, nic.

Řekla jsem jí, že jo, ať se nebojí, že fyzicky tady budu pořád, že s ní klidně dodělám ten balkón, ale ať nepočítá s žádnou mojí invencí. Že jsem z toho všeho hrozně unavená, jsem unavená ze světa a pokrytců, že už nemám k ničemu sílu, a ať mě nechá jen tak živořit.

Jenže Zuzka mě prostě padnout nenechá (poslal ji Jirka?), i kdybych se postavila na hlavu.
Nejdřív dovalila obrovský plátno a vytáhla můj starej kufřík s barvama. Abych zase malovala. Byla jsem líná se zvednout a rozdělat si barvy a ředidla, protože kočky už byly celý natěšený, jak mi v tom hned začnou hamtat, a to mě nebaví, pořád pokládat štětec a sundavat kočku s palety. Ale nechávám si to jako zálohu. Není to špatnej nápad, namalovat zradu a zklamání. Asi do toho půjdu.

A taky mám ještě slíbenou balzu. Tu jsem vždycky chtěla. Budu si vyřezávat. Hm, prostě klasika. Artpsychoterapie. Ale pomohla mi už mockrát, takže jsem v naději (aspoň nějaká).

A v noci? Orgazmus. Totální. Dostala jsem totiž nabídku, která předčila veškerý očekávání a vyžehlila mi čelo dohladka.
Napadlo mě, jestli bys ty svý city nemohla upnout jiným směrem, řekla mi Zuzka.
Nechtěla bys štěně? Pejsánka?

Bomba!

A já? Umírající srdce se mi zatetelilo chundelatým blahem. A potom? Poprvé v životě jsem na takovouhle nabídku bez zaváhání nevyhrkla Ano, ano, chci, prosíííím!
Uvědomila jsem si, že máme Kačenku. Je jí šestnáct let. Byla týraná. Zaslouží si dožít v klidu. A co by s ní to štěňátko udělalo. Možná by ho přijala a byla by ráda. Možná by ho přijaly i kočky (s Káčou jsou taky jedna pazoura).
A tak – přemýšlím o tom.
Celou noc jsem strávila na internetu. Ne, tam ne, tam už nepůjdu, aby ti lidi mohli v klidu dýchat (prý jim to beze mě půjde líp). Prohlížela jsem si obrázky pražských krysaříčků a čínských naháčů. Takových, co by se se mnou stulili v posteli.
A v srdci chovám naději.

A od rána se usmívám.

I když je svět zkurvenej.

Koukněte na to. A vsadím se, že se budete usmívat taky