Věci ze šuplíku

Klap. Klap.

Ráda bych napsala, že to klapou podpatky mých vysokých lodiček. Že se vracím z koncertu vážné hudby (a teď si klidně doplňte jaké, dle libosti, protože já ji příliš neposlouchám a nemám přehled), kam mě pozval sám Mistr. (Maestro, smím....? Smíte!)

Jenže skutečnost je jiná.

Opatrně, abych ho nevzbudila, datluju na klávesnici. Jak se zapomenu a cvaknu trochu víc (nebo nedejbože kýchnu!), vyhrabe se z pelíšku, překotně se postaví, rozhlídne se kde jsem, a na nožičkách jako špejle do jitrnic se ke mně se zoufalým nářkem rozběhne.

Mám to vyzkoušený.

Dneska už mi to udělal stokrát.

Pomalu zapomínám, že jsem ho pojmenovala Teddy, a říkám mu Krakene. Nebo Jitrnice. Nebo Ušatý torpédo.

Nenechá mě nic dopsat, nenechá mě sedět na záchodě a číst si, ani vyřezávat z balzovýho špalíčku, kterej mi Zuzka nakonec sehnala. Vlastně dva. K narozeninám jsem dostala špalíky dřeva. Jo, to se mi hodí, prezentuju Zuzku jako starou lakotnici.

Dlabu a dlabu. Jo, fakt, a pomáhá to! Ani jsem neměla potřebu čumákovat několikrát za den na internet, dokonce jsem i odložila virtuální návštěvu starých přátel na někdejším domovském chatu. A taky vím docela přesně, co to bude, až to bude. Zuzka sice říkala někomu do telefonu, že sedím na balkóně, tupě zírám a bezmyšlenkovitě ukrajuju z balzovýho špalku, takže pravděpodobně udělám malou kostičku a ty zbylý piliny že smete a vyhodí.

To ale leda hovno. Ani náhodou. Vím moc dobře, co dlabu, a až to bude, ukážu. Se budete divit.

Ale zpátky k tomu mým čumáčkovi.

Zkrátka nesmím nic. Jen ho hladit, líbat, chovat, nosit a šeptat mu do ouška, jak je krásnej.

Za odměnu se mi většinou zakousne do krku nebo do ucha, drží a občas potáhne. Mám dojem, že ve mně vidí svoji náhradní kojnou. A když mě neocumlává on, jdou si mě prověřit kočky – kdo to po mně jako zase lezl, co jako chtěl a tak.

Jemu samotnýmu se vyhýbají velkým obloukem, obzvlášť když začne pištět.

Chudák Pepinka, je už zvyklá na svý teploučko a pohodlíčko, a kvůli tomu malýmu stvoření, který by se za nehet vešlo, spala celou noc na šplhadle na balkóně.

Jinak už jsme trochu vypracovaly systém:

V noci spaní po hodinách, víc nám nedovolí. Budíček (a pozor, to i dnes, tedy v neděli – za to bych dřív zabíjela!) v 6:49.

Jakmile se vzbudí a začne pištět, dát ho na noviny. Zabalancuje, v horším případě se několikrát převrátí na záda, a pak vykoná malou (a dvakrát denně i velkou) potřebu. Potřebičku. To je jak když mravenečkovi ukápne slza. Každou chvilku krmit. Kamarádka Miška mi ještě v noci udílela do telefonu rady, jak ho krmit. Plníme beze zbytku pokyny. (Jo, Miško, a tu fontanelu jsem nakonec nahmatala, ale malinkou!)

Začal se seznamovat se svým novým domovem. Necháváme ho běhat, ale znamená to – být permanentně ve střehu a při chůzi nezvedat nohy, pouze pomalu šoupat. On totiž nějak vycítí kam se jde, a bleskurychle je na tom místě první.

No, a jelikož je tak malinej, že jedno došlápnutí by se mu stalo osudným, nedošlapujeme.

Nedýcháme. Nebo hodně potichu.

Nemluvíme, šeptáme.

Ploužíme se bytem jako stíny a šoupeme nohama.

Pekelně se soustředíme.

Jsem v takovém střehu, že mi dneska bylo až u prdele fuk, jestli na mě nějakej kamarád-nekamarád udělal nějaký šméčko. A to už se mi nestalo hodně dlouho. Abych na to nemyslela.

A navíc – celý odpoledne jsem strávila povídáním se svojí dcerou, kterou miluju (jen jsem jí to nějak zapomněla říkat).

A večer s milou kamarádkou ze Srbska, který taky miluju.

Takže – podtrženo a sečteno:

Dnešek se povedl. Byl prostě milej.

Až na to, že jsem o rok starší.

No a co.

Jak by řekla má srbská kamarádka:

E, jebiga, pa šta!