Věci ze šuplíku

Vzpomněla jsem si, že musím napsat o jednom srazu chatařů. Teda když to napíšu takhle, vypadá to jako zahrádkářskej sjezd,

a když foneticky, tedy četařů, zase to bude vypadat jako vojenský cvičení, žejo.

Takže prostě o srazu lidí, kteří se každej večer po dvaadvacátý hodině slejzali v jedný místnosti na internetu a dokázali denně krafat do rána do půl osmý (to šly děti do školy). A tak to táhli skoro dva roky. Fakt. Skoro padesát lidí, padesát šílenců z celýho Česka, Slovenska, taky z Dojčlandu a Kanady a Jůesej atd.

Bylo to naprosto boží a nikdy jsem nezažila tak koncentrovanou srandu a přátelství ajánevímcoještě jako právě s nima.

Dodnes pořádáme srazy. Pravda, už jenom sporadicky, protože nějak ubývá čas, ale pořád o sobě víme, máme se rádi a nedáme na sebe dopustit.

Chtěla jsem vyprávět o jednom z našich prvních setkání. Konalo se od pátku do neděle ve Vidlech, což je nějaká zapadlá víska přímo pod Pradědem. Konkrétnější být nemůžu, a vlastně asi nikdo, protože jsme z útulnýho penziónku, kde jsme se ubytovali, nevystrčili skoro ani nos.

Z tý doby mi navždy zůstala jedna bezva kamarádka, přítelkyně, sestra a hlavně Člověk. Jo, to je prostě moje krevní skupina – Skrblice. Soňa.

Přátel mi zůstalo samozřejmě mnohem víc, ale tahle je prostě hvězda. Perla Opavy.

A druhá hvězda se zastaví zítra. Věčná (s)randistka Mur.

Projíždí Prahou.

Měla někde s někým rande.

Zase!!!!!!!

(Já budu ta drobná brunetka v rohu cukrárny!)

A mě napadlo, že bych měla o těch lidech a setkáních něco napsat.

A chtěla jsem.

Jenže – ten pes, ten pes!

Usnul mi v dlani.

Tohle všechno tudíž píšu jednou rukou.

A to je vážně únavný.

Takže povyprávím zítra.

Což je vlastně dneska.

Teď mě omluvte, jdu vzít sprchu (vanu nemáme).

Pak se hodím do pyžámka.

A do klidu.

Dá-li Bůh.

A pes.

Tak brou, čumáčci, krásný sny!