Věci ze šuplíku

Řítíme se povolenou sedmdesátkou Radlickou, jako obvykle, a jako obvykle vidíme, že tudy asi cesta nepovede.

Ucpáno.

Nevypočitatelná ulice.

Když člověk jede o nějakou dobu dřív, nestačí se divit, jak není nikde ani živáčka.

A jakmile se pospíchá, tumáš čerte kropáč!

Doufala jsem, že když už nejedeme letos na žádnou dovolenou, alespoň si užijeme hladkých průjezdů Prahou.

A taky poloprázdných parkovišť.

Omyl.

Narváno.

Zrovna jsme dost pospíchaly, takže jsem zuřila, kterej kretén na začátku týhle kolony něco vysírá a zdržuje všechny ostatní.

Vždycky si hned představím nějakýho neumětela (jako bych byla já, kdybych si sedla za volant) a nejradši bych šla pěšky a až bych došla k jeho autu, kopala bych mu do něj.

I do toho pitomce.

Že mi krade čas.

Nemám ráda, když někdo manipuluje mým časem.

Jo, hysterka, nikdo mi to nemusí připomínat, znám se dobře.

No nic.

Zuzka to obrátila a vydaly jsme se přes Farkáň.

To samý v bleděmodrým.

Ačkoli – tam je na co koukat, tak mi to tolik nevadilo.

Myslím domečky.

Ráda koukám na domy, domky a domečky a představuju si, kdo v nich asi bydlí, jak se jim daří a tak.

A tiše závidím.

A doufám.

I když – teď je noc, a v noci se bojím, v noci bych si domeček asi moc neužila pro samý modlení, aby už bylo ráno.

Popojížděly jsme krok sun krok, až jsme zastavily docela.

Kolem nás prošly na chodník dvě holky.

No, holky.

Pokud to ještě byly holky, vypadaly vyžile.

Hubený, dredovatý, flekatý, strupatý, špinavý.

Uválený.

Myslím, že se jim v odborný terminologii říká smažky.

Nebo tak nějak.

Přidaly se ke skupince asi pěti chlapů, co stáli na chodníku hned vedle nás.

Dva z těch chlapů byli oháklí a ověšení šmukama, ti evidentně prodávali, zbylí tři, zevnějškem patřící k těm holkám, kupovali.

Proběhla tichá pošta, psaníčka putovala od jednoho k druhýmu.

Takový PFka.

Všechno nejlepší do novýho roku Vám ze srdce přejí Vaši prodejci.

Jedna z holek si nervózně popotahovala za dred a netrpělivě přešlapovala.

Kdybych otevřela okýnko a natáhla ruku, třeba bych taky nějakou poštu dostala.

Neudělala jsem to.

Hodněkrát jsem byla v takových životních sračkách, že by to třeba pomohlo.

Na chvíli.

A pak?

Přemýšlím o těch lidech.

O těch holkách.

Kdy poprvé natáhly ruku.

A proč.

Čekáte nějakou pointu?

Není.

Mohla by být.

Že to nebyla náhoda, ta kolona a ta cesta jinudy.

Ale to by bylo klišé jako kráva.

Takže nic.

I když – něco bych dodat mohla.

Třeba to, že jsem ráda, že jsme dneska jely jinudy.

A že žiju nudnej, obyčejnej život.

Přála bych ho i těm holkám.

Přemýšlím, jestli si to ony samy taky přejou.

Nebo už ne.

Nebo už jen natahujou ruku a čekají na psaníčko.

A co s nima bude, až jim jednou

nikdo

nenapíše....