Věci ze šuplíku

Takový romantický.

Babičkovský.

A pěknou postel.

Jenže to jsem si měla rozmyslet dřív.

Než jsem se ztratila ve smutnejch očích Pepiny, naší první kočky.

A pak Mimi, aby Pepině nebylo smutno.
(Smutno jí není. Už sedm let se horoucně nenáviděj nebo nasraně ignorujou, a jedinej okamžik, kdy držej při sobě a unisono řvou, je cesta k veterináři.)

A do toho Zuzka s její, a několik let už i mojí, fenečkou Káčou.

Zvířata nalezený, většinou v zimě pod autem, a dočasně ubytovaný, ani nepočítám.

A navrch, jako třešnička na dortu, tenhle náš novej pes.

Skřet uvřískanej.

A všechno je to navezený v naší posteli.

Pelíšky?

Nemaj cenu.

Kočky jakejkoli pelíšek odmítaj, a když už něco, tak krabici. Jak nějakou někde položíme, pětikilová Pepina se do ní narve, i kdyby to byla krabička od botiček pro batole.

Mám vztek a jímá mě závist, když vidím někde v časopisu nebo v reklamě krásnou sněhobílou postel (o krásný ženský v ní se ani nezmiňuju, nechci si kazit den přemítáním o anorektičkách).

Taky bych chtěla mít půvabnou noční košilku a župánek.

Vzít lázeň a osvěžená a voňavá ulehnout pod sněhobílou pokrývku, zdobenou vlčíma mákama, kanýrkama a volánkama.

Což o to, čistá a navoněná spát jdu.

(Někdy.)

Až potud by to souhlasilo.

Župánkem se ale nezdržuju.

Nějak by se k tomu odrbanýmu (čistýmu) a vytahanýmu triku nehodil.

A vlastně ani žádnej nemám.

Jen jeden takovej bílej s černejma čínskejma znakama, ale ten nenosím, protože v něm vypadám jako přerostlej ninja.

Před ulehnutím si nejdřív musím udělat místo.

Odsunout zvířata.

Odsunu jedno, jdu na další, a první plynule lehne, kde původně leželo.

Někdy to dá zabrat.

Někdy řeknu: Táhněte, vy darmožrouti.

Když už chytím nerva.

Mrzutě se kousek posunou a přes ramínko si mě nevraživě změřej, proč jim lezu do jejich pelíšku, proboha.

Z polštáře si sklepnu blackandwhite směsici chlupů a zalehnu.

To je signál pro našeho Tedíka, aby zaútočil.

Pořád kouše, hajzl.

Poradila nám jedna chovatelka toho samýho plemene, že si proti tomu kousání máme oblíkat rukavice. Pes se naučí kousat do nich, a když je sundáme, přestane.

Výsledek je ten, že spíme, já a Zuzka, každá v jedný jelenicový rukavici (v tomhle vedru fakt nic moc), že nám je horko, a že máme kousance těsně nad jejich úpletovým lemem.

Je to peklo.

Dneska ráno jsem se vzbudila s divným pocitem v zádech. Jako kdybych měla na sobě přisátý klíště.

Jo, přisátý to bylo, ale nebylo to klíště.

Spala jsem na psí mističce, kterou si Tedík patrně v noci přitáhnul do postele.
Nešla sundat, byla přicuclá jako ta baňka, jaký používají někteří léčitelé, viděla jsem to v televizi.

Nakonec mi to Zuzka ze zad urvala, ale mlasklo to, a mám tam cucflek.

Pak jsem ještě zjistila, že mý lůžko obsahuje vedle mističky nakousanou ačokču (zelenina), buvolí kůže ve tvaru kosti, obojek a pískací myš. A nový chlupy.

Ach jo.

A tak se ráno místo z nádherně nadejchaný postýlky vyhrabu z pelechu, vyklepu zvířata a jejich propriety, vyklepu chlupy, a celá vyklepaná se jdu osprchovat.

No a mám celejch několik minut na to, abych se zasnila o krásný babičkovský posteli, o tom povlečení, jak jsem zmiňovala na začátku, a tak vůbec o tom, jaký by to bylo, kdyby člověk pobíral tučnou rentu a nic a nikam nemusel.

Jenže pak musím nakrmit zvířata, který už se mi dobývaj do sprchy, a to jsou fofry, to na nějaký šílený fantasmagorie není čas.

A přesto – kdybych si mohla vybrat mezi luxusní postelí a pelechem plným zvířat, brala bych to druhý.

Odevzdaně konstatuju, že bez těch chlupatejch ďáblů, co mi často pijou krev, by můj život nebyl to pravý.

A nezachránily by to ani žádný pitomý cejchy.

No a bez Zuzky, žejo.

Ale to není zvíře.

To je žvížátko.

Tak se mějte pěkně.

Pěknej den, jo?