Věci ze šuplíku

Jo, vždycky se k něčemu přichomejtnu a jsem pak smutná, nasraná nebo znechucená. Naštěstí ne na dlouho, má dobrá nálada je obnovitelná cobydup.

Minule jsem tu psala, jak jsem viděla ty drogový dealery cestou do Kolbenky, pak jsem u nás pod schodama našla nádobíčko na výrobu nějakejch těch sraček, pak už jsem ani nepsala, že jak si takhle před pár dny čumím z balkónu, v pravý poledne si dva týpkové píchali na lavičce vedle dětskýho hřiště do žíly cosi.

Neměli škrtidlo, tak si jeden druhýmu přiškrtili ruku, pích a jehla letěla do křoví.

Svině.

No, a dneska se jdu projít s mladším pejskem po Andělu a našla jsem ženskou.

Holku.

Docela hezkou.

Měla stříbrně nalakovaný upravený nehty.

Blonďatý vlasy stažený do copu.

Seděla na chodníku v louži vlastní moče, zády se opírala o nějaký auto a spala.

Nebo byla v bezvědomí.

Vedle ní ležela zánovní peněženka.

Volala jsem policajty.

Jo, sice vypadala jako sjetá, ale nemohla jsem riskovat, nejsem doktor z hor (a pár semestrů patologie na určení diagnózy taky nestačí).

Nejdřív se snažili ji poslat domů po svejch, ale to jaksi nešlo.

Pak se jim po velkým úsilí podařilo jí změřit alkohol v dechu.

Jeden z nich se podíval na údaje, hvízdl, a řekl: Ty vole!

Já: Kolik.

On: Čtyřicelývosum.

Já: Ty vole!

Síla, co?

Vypadala smutně.

Jako mladej sebevrah.

S blonďatým copem a stříbrnejma nehtama.

Doufám, že je v bezpečí, a že tu koňskou dávku něčeho přežila.

Pak mě oslovily, jak jsem tak očumovala v ulici, dvě dámy z nějakejch novin, dělaly anketu, co si lidi myslej o nový reformě.

Nebo spíš deformě, jak to někdo trefně nazval v diskuzi na Novinkách.

Utrousila jsem pár jedovatostí, sebrala psa a odkráčela.

(Nač plýtvat slovy.)

Odpoledne mi přišel balíček.

Jak u nás byla naše máti, vzala psovi míru na nový šaty.

Teda pletenej svetr, tak.

Protože se pořád klepe, ten pes, tak aby měl, až začne podzim, schovaný tělíčko v teple.

(Nerada bych za každý kejchnutí dávala litr u veta.)

V průvodním dopise stálo, že to pletla asi jako na větší myš, tak že doufá, že mu to bude.

Jo, je.

Mohly jsme se smíchy potrhat, když jsme mu to zkoušely.

Ale bohužel jsem u sebe neměla foťák.

Teď mám foťák, ale zase spí pes, a budit ho nebudu.

(Jsem ráda, že chvíli nekouše.)

Tak jsem vám to vyfotila aspoň bez psa.

Si tam nějakou malou krysičku domyslete.

Snad máte kurva trochu fantazie, lidi.

Jo, a správně by to patřilo do psího blogu, já vím.

Jenže – když já a on jsme jedno tělo a jedna duše.

Tak se nezlobte, že to dávám sem.

Hele, tady máte ten modýlek, jo:

Bojím se, aby pak za ním moc nelítaly holky.

Snad ne.

Jo, a když jsem u těch holek, tak moje holka jde od září zase do školy.

Tak jsem moc ráda.

Vypadalo to všelijak.

Závěrem bych vás chtěla o něco poprosit:

Nefetujte.

Nechlastejte tak, že nad sebou ztratíte kontrolu a počuráte se.

Nebo něco horšího.

Přemejšlejte trochu víc o slovech svejch přátel.

Nebuďte pokrytci.

(Neplatí pro pokrytce už hotový – těm asi není pomoci.)

Nebuďte tak povrchní, poslouchejte občas, co vám kdo říká, nenechte po sobě slova jen klouzat jako perly po sviních.

Ona dneska ta ženská taky třeba jen potřebovala vyslechnout.

A nějaký zkurvený hovado (dámy prominou) ji odmítlo.

A to nejdůležitější:

Kíp smajlink (když to pude)!

Tak pa a pěknej den, jo?