Věci ze šuplíku

A proto jsem se rozhodla, že napíšu o tom, jak nenávidím podzim, jak furt vyhlížim ty baby s létem, a ony nikde.

No ale to zrovna odlehčujícně nezní, že?

MUHEHE

Dneska, když jsem se prodírala čímsi, co už ani nebyl vítr a déšť, ale spíš náznak konce světa, jsem si pořád zpívala jednu písničku, teda vduchu, co ji zpívá, myslím, Hůlka.

Si to právě nepamatuju celý, tak jsem si tam zpívala

Déšť, víííír, a plááááč,

a muůůůž tam stáááál...

A k tomu jsem si představovala takovýho zmoklýho muže, jak s ním bojoval princ v Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku.

Hihi.

Fantazii se meze nekladou.

A mně se to nějak šiklo dohromady.

Do toho Zuzka, která se prodírala vedle mě, zadeklamovala:

Močálem černým

kolem bílých skal.

Pak se zamyslela, esik to náhodou není kočárem černým, a pak jestlli to náhodou není kočárem bílým kolem černých skal.

Jenže vítr jí rval slova od huby, takže nevím, kdo kam kurva jel, jak to je, ani z čeho to je.

Jako dneska to fakt byla síla.

Zuzka táhla v podpaží k autu jednoho psa, já druhýho.

Zmítače.

Pořád sebou škube, mele, a chce na zem zrovna když jsme časově v prdeli s dechem.

No hele, kukenzí:

Jo, todle malý nic nás zdrželo, rvalo se to na zem, ale i když to mělo svetr, nepustila jsem to, vždyť to má uši jako bezmotorový letadlo křídla.

(Ten kukuč mu nevěřte, je to svině!!! chicht)

Takže  – jako obvykle – pozdě.

Včera na nás už čekal u Kolbenky Mistr, a významně koukal na hodinky.

Ani nebudu psát kdo.

To byste nerozdejchali, hihi.

Jeden frajer, co prostě UMÍ.

(Možná někdy později více, včetně reportáže z jedný akce. Záleží, esik nás nezapomene pozvat, jak slíbil.)

Naštěstí jsem ten náš pozdní dojezd okecala nějakým žertem (nejapným, a smála jsem se jako debil, Mistr se jen zdvořile pousmál).

Jen nevím, jak dlouho tohle vydrží.

Pozdě chodíme furt.

A humoru málo.

Jo, a taky za mnou dneska večer byla má dcera s mým (a Zuzčiným) stále milejším zetěm.

Což jsem nikdy nepředpokládala.

Že mi bude milej.

A je.

Nechal si holku vytetovat na rameno.

Kristovanoho!

Jakože podobu.

Jako gesto dobré vůle to je celkem milý.

Ale sebepoškozování nesnáším.

Tak babo raď, žejo.

Poděkovat?

Zabít?

Nevím.

Chicht.

Ale měli z toho radost.

Tak jim to nemůžu kazit.

Nebudu řvát jako kráva, žejo.

Jen doufám, že se jednou nebudou shánět po laseru.

Uvidímeuvidímeuvidíme.

Takže to by bylo ve zkratce všechno, co jsem dneska prožila důležitýho.

No, vlastně všechno ne.

Ale o tom Indy.

Brou noc, a pak pěknej den, čumáčci, jo?

(úsměv smajlíka, kterýho bolí hlava jako prase, a bodejť by taky ne)