Věci ze šuplíku

Jo, dlouho jsem nebyla takhle otrávená jako tyhle poslední dny.

Mám tolik, tolik práce, že to svět neviděl.

A já?

Posedávám.

Čumím.

Hraju si nějaký časkradoucí hry na PC.

A umyju nádobí, když padá z dřezu.

A sebe, když jdu se psem ven.

Jo, takhle jsem dopadla.

(zuzi, to nečti, že jsem se moc nemyla, hihi)

Začalo to už ve čtvrtek.

V počasí pojďmějebat, jak říkám důvěrně tomu hnusnýmu mokru, co leze i za límec a do rukávů, a z umně nagelovaných vlasů dělá zplihlou helmu, jsme se vydaly do Mostu.

Pracovně.

Tam jsem si se svým klientem vyslechla Odročeno, a za minutu jsme byli venku ze soudu.

Pak jsme se se Zuzkou zastavily u mý matky, kde jsem, navzdory svýmu nejlepšímu přesvědčení, sežrala půl plechu tvarohovo – rebarborovýho koláče, takže následnou svíčkovou U Švejka jsem si vůbec nevychutnala jaksepatří, přestože stále nemá v širokým okolí konkurenci.

Když jsem si objednávala k pití Cappy nebojaksetopíše, matka se na mě kriticky podívala, a urejpaně prohlásila, že je to moc sladký.

Bez mrknutí oka jsem servírku požádala, ať mi teda přinese něco s blínem, pokud by bylo možno.

(Máti si dala pivo. Nekomentovala jsem to. Já urejpaná nejsem.)

Celej oběd absolvovanej se psem na klíně, jak jinak, takže brusinkovej terč se z talíře přesunul na mý triko a měkoučký masíčko skončilo sice v žaludku, ale né mým.

(Chutnalo mu to, hajzlovi.)

Chtěla jsem jet i na Meziboří , do mýho rodnýho města, abych odvezla taťkovi obraz, kterej jsem mu měla dát už v březnu k narozeninám.

Poprosila jsem kamarádku, aby mu namalovala jeho vesničku , snad se mu to bude líbit.

Jenže jsme si to se Zuzkou rozmyslely – já nudli u nosu, ona druhou, a taťka po operaci, tak radši Indy.

Obraz jsem nechala u mámy.

Naši jsou rozvedený a o velký snášenlivosti se moc hovořit nedá, takže doufám, že ho máti v pořádku a neprokopnutej předá.

Chicht.

Chtěla jsem se sejít s bráchama, jenže jeden byl ještě v práci, druhej už v práci, a třetí někde v prdeli, takže z toho taky sešlo.

Jo, a předala jsem mámě, to je jasný, moji prvotinu , i s věnováním, tak byla dost naměkko a vlastně zaplatila i ten oběd, včetně toho sladkýho nápoje (blín neměli).

(Díky, mami!)

Domů jsme dorazily večer, Zuzka hned zalezla do postele s panem Coldrexem, a celej prodlouženej víkend jí z peřin byly vidět jen oči a chomáč vlasů.

Já sice taky ještě marodila, a marodím, ale jsem na tom o stupeň líp, už mi z nosu nekontrolovaně nekape voda, ale právě jsem se dostala do fáze ajrkoňaku s fefrminckou, čili žabí hleny (Panstvo promine!), takže jsem schopnější k vaření čajů, venčení psů atd.

Dokonce jsem i něco požehlila, což jsem se asi musela zbláznit.

A taky že jo – bedlivým prozkoumáním svýho duševního stavu jsem zjistila, že jsem si celý tři dny nevzala svý ranní kreténky.

Taky jsem měla hrozný sny.

Jeden z nich byl, že jsem na nějakým srazu, a že spím v manželský posteli s mojí úhlavní nekamarádkou, protože už jinde nezbylo místo.

(Otázkou zůstává, kerá to je, žejo. Hihihi.)

Takže celej víkend jedna velká nuďárna.

Doma je bordel, přes okna nevidíme, pod nohama nám křupe písek, co tam natahaly kočky z balkónu, atd., atd.

Musím se z toho všeho nejdřív vzpamatovat, abych mohla konečně napsat tu povídku, kterou jsem měla původně v plánu, a která se bude jmenovat Podívej, pse, tohle je Most!

O psovi se už moc zmiňovat nebudu, protože jsem si kreténky vzala teprve před chvílí a soudím, že mi ještě moc nezabraly.

Snad jen tolik, že má nějaký potíže s příjmem potravy.

Odmítá všechno, co se nepoválelo po zemi, co někdo nepošlapal nebo neušpinil.

Dneska ráno měl mít ke snídani piškoty v mlíčku, ale odmítl je.

Bylo to na něj moc čistý.

Namísto toho se zařadil do procesu recyklace, kterej v naší rodině již delší dobu probíhá – posnídal cosi, co prošlo kočkou.

Tak já do sebe jdu taky něco hodit, a zkusím se zařadit taky do nějakýho procesu.

Je pondělí, byla jedna, tak nejspíš pracovního, žejo.

No tak hezkej den, čumáčci, jo?