Věci ze šuplíku

No dobře, tak vyla zrovna ne, tak bych si teda občas jen tak kníkla.

Jenže – copak to jde?

S váma?

Se kolem sebe rozhlídněte.

Myslím tady na blogu.

Kam vlezu, chmury.

Depky.

Podzimní melancholie.

A mám snad přilejvat oleje do ohně?

Nikolivěk.

To by nešlo.

Někdo to musí držet ve veselých mezích.

Abychom se z toho podzimu (a následný zimy) neposrali.

To si já dovolit nemůžu, jsou na mně závislý všechny toulavý kočky v okruhu cca 2 km.

Takže jednu malou veselejší příhodu z každodenního hektizmu.

Jedu vám večer stezkou....

Akorát to nebylo večer, ale ráno, a ne stezkou, ale normálně po Radlický.

Do práce.

Už jsem tak líná vymejšlet, co si zase navlíknu na to odporně tlustý hnusný nechutný tělo, že nic nevymejšlím.

Prostě seberu něco, co je.

(Nejspíš něco na gumu.)

Když si k tomu narazím velký černý brejle, tak z letadla můžu být považována třeba i za roztržitou milionářku.

(A vo vo vo to de, žejo.)

Tak jsem si toho nedávnýho rána na sebe navlíkla nějakej kus hadru nahoru, a místo klasiky – kalhot jsem výjimečně zvolila sukni. Dlouhou tak, že ji táhnu za sebou po zemi, a když jdu ze schodů, musím si ji podkasat.

K tomu Zuzčiny kožený pantofle, do nich tlustý pletený fusekle, co nám čas od času uštrikuje naše máti ze zbytků přízí.

Přes to celý dlouhej koženej kabát (kurva, teď mě napadá – samá kůže, ochránci přírody mě asi vyfakujou!). Jenže ten nezapínám, nezapínám nic, nesnáším být v něčem "uzavřená" , takže pod ním bylo tak trochu vidět ten outfit.

Jo, kdybych byla rumunská cikánka, byla bych ve svým živlu. Ačkoli – možná ne, k dokonalosti mi chybělo pět kilo šmuků na krku a půlkilový zlatý oringle v uších, co by mi protáhly boltce až k ramenům.

Jinak cigáro a mluva – originální zástupkyně cikánský části rumunskýho Banátu.

Ani jsem si nenamalovala na xicht nějakej obličej, takže vzhled obličejový se vzhledem tělovým korespondoval do puntíku – všechno vycmrndlý, zmuchlaný, visící, vybledlý, a případně na gumu.

Říkala jsem si, že na tu cestu do práce to stačí, a nikam jinam jsem neměla v plánu jít.

Jenže – náš servismen mi v tom udělal bordel.

Hned ráno po nás chtěl naše auto na nějakou povinnou prohlídku. Tak ho tam Zuzka, když mě vyklopila se psama v práci, odvezla, s tím, že ať se nebojím, že do večera to bude.

No, nemusíte hádat – jistěže málem nebylo.

Už jsem to viděla úplně nejčerněji, jak v tom mundůru jedu metrem a v podpaží dusíme každá jednoho zmítajícího se čokla, co jsme jim nevzaly ani obojek, a málem mě kleplo.

Servismen měl asi stejnej dojem.

Že ho ze mě klepne.

Tak si udělal malej přesčas, my vyplázly za tu povinnou prohlídku šest litrů, a spokojenost byla na obou stranách.

Jinak teda nevím.

Nejspíš by mě zatkli pro potulku.

Stejně se mi zdá, že dost riskuju.

Tuhle jsem zase byla v noci na Václaváku v pyžamu.

Někam jsme jely pro holku k autobusu, a nechtělo se mi převlíkat.

Ale teda než si pomyslíte kdovíco, tak vám musím decentně naznačit, že spodní prádlo mám v pořádku, na to jediný fakt dost dbám.

(Když si teda zrovna omylem nevezmu ty bílý bavlněný spoďáry od tety Evy z Německa, co se mi vždycky rolujou, rolujou, a než dojdu domů od auta, mám je pod zadkem. )

Kdyby něco.

Chicht.

Teď odcházím na kus řeči ke svýmu milýmu psychiatrovi.

Pomalu mi docházejí kreténky a hrozně nerada bych začala výt na ten měsíc.

A jelikož předzvěst zimy nesnáším, klidně by se to mohlo stát.

Pak se pocourám starou Prahou, a možná něco nafotím.

Tak se tu zatím (s)mějte.

A koukejte na sebe dbát, to je hrozný, co dneska člověk potká za strašidla.

Si myslej, že když si daj na oči velký černý brejle, že je všechno v pořádku.

Není.

Pěknej den, jo?