Věci ze šuplíku

Jo, už je to tak.

Myslím o tom šlechtici.

Četla jsem to v novinách.

Že moje knížka, která nedávno vyšla a kterou tu placama omílám (takže se omlouvám všem, co knížka nevyšla a netušej, co to je za krásnej pocit), se dostala do rukou mládenci šlechtickýho rodu.

Co mládenci.

Mládenečkovi.

Do ručiček.

Jsou mu asi tak tři roky, jmenuje se Jiřík, a zrovna nedávno vyhrál soutěž o nejkrásnějšího prince.

A za odměnu dostal moji knížku.

Heč!

Tak na něj myslím.

Jestlipak se mu líběj Eviny obrázky, a kterejpak se mu asi líbí nejvíc, a jestlipak mu rodiče čtou moje básničky.

Určitě mu čtou.

Když nebyli líní obstarat mu krásný princovský šaty.

Je fajn, mít takový rodiče.

Smekám.

Sama jsem tý výchově moc nedala.

I když jsem se snažila.

Jenže snažte se – sám, věčně nasranej, věčně bez peněz, věčně nějaká brigáda, to pak není žádná velká chuť v noci sedět a šít princeznovský šaty, ťuťat a ňuňat. A na šití šatiček jsem nikdy moc nebyla; jednou jsem spíchla zimní bundičku a občas jsem něco uštrikovala na holku a na panenky, toť zhruba vše.

Ale nakonec asi byla i samotná snaha přece jen trochu oceněná, protože holka je fajn, roste z ní spolehlivej a hodnej človíček, kterej nemá s tím předchozím pubertálním nafoukaným parchantem nic společnýho.

Ale zase se u nás hodně četlo a zpívalo.

Jo, a dítě taky umí dobře česky.

(Což by měla být samozřejmost, ale není, my psavci to víme dobře, žejo...)

No, hele, kam mě zase dovedly úvahy o princi Jiříčkovi.

Až k nám domů.

A když už jsem doma, tak vám musím sdělit novinku, že doma máme bordel jako v tanku. No, to vlastně ani moc novinka není, že, hihi.

Protože jsem si našla zajímavou ...no...brigádu, dělám něco pro kamarádku, a máme všude všude papíry, hadry, barvy a binec.

A semtam psí bobík, protože Teddy striktně odmítá jít ven.

Čurá na noviny, poctivě, ale bobek upustí kdekoli.

Dneska jsem ho ráno odvlekla ven násilím, ale podjely mu nožky hned na schodech a namlel si hubu (Je celej po mně!!!).

Jo, a o tom namletí – jak jsem si namlela já, to už jsem vám psala minule. Ještě pajdám a koleno mám samej strup.

Teď  je čas dodat, že jsem se zranila znova.

Koupila jsem si v nějaký euforii nový laky na nehty a jala jsem se dělat si manikúru a pedikúru.

Čuměla jsem, kde co lítá (kočky), a střihla jsem se do malíčku, ale tak, že jsem si ho skoro odstřihla.

Krve (jak) z vola!

Zuzka nesnáší krev a otevřený rány, ale přesto se překonala a obvázala mi to – nejdřív decentně sterilní rouškou a zbytkem obinadla, co jsme měly doma. Když to pořád prosakovalo, byla nucena rozstříhat moje pyžamo.

Nakonec už se nasrala, šoupla mi nohu do igelitový tašky, a řekla mi:

"Já jsem ti říkala, ať se na to vysereš! Tak teď si krvácej jak chceš, ale neomdli a nenasviň tady!"

Jo, není nad to, když vás má někdo rád.

Když celou noc kontroluje, esik ta igelitka není plná krve, a esik dejcháte.

Vo tom to je.

Prostě někdo hned ráno jde, nakoupí plnou tašku obvazů, sterilních roušek, náplastí a různejch dalších propriet, udělá dvě hromádky, vztekle si vás změří a řekne, že jednu nechá v práci a jednu vezme domů, protože jsem levá jako šavle a bůhví kdy zase bude třeba obinadla. Tak aby bylo v zásobě.

A to je to štěstí, co jsem se o něm nahoře zmínila.

Že vám někdo ováže rány a neomdlí u toho.

Jo, a závěrem bych ráda sdělila, že už od pondělí nám v práci nejde internet jak má, protože správce je neschopnej břídil, a že jestli se mi to teď zasekne a zase vypadnu, půjdu kopat do dveří tomu pánovi na Smíchovnet, co už jsem kvůli němu (a na hovno) provolala dvě stovky.

Těším se na vaše články, kterejch po dobu mý nucený nepřítomnosti určitě přibylo.

Pokud se na ně dostanu.

Ale nebojte, o to potěšení se neošidím.

Kdyžtak se tam dostanu z domova.

A teď, přestože na Smíchově padají hovna s hákem a je to na čaj, peřinu a knížku, vám přeju krásnej den a plno slunce aspoň v duši.

Kíp smajlink, čumáčkové, jo?