Věci ze šuplíku

Šla jsem trochu do sebe a rozhodla se, že uklidím.

Když k nám v sobotu přijede ta vzácná návštěva.

Viď, Dášulo!

Hihi.

A že začnu lodžií.

Třeba tou peřinou, co už tam větráme asi dva měsíce, protože se na ni pes vycikal.

Takže nám, i přes zasklení lodžie, když se vysušila ta moč, ta peřina docela navlhla a já se s těžkým srdcem rozhodla pro její likvidaci.

Jednak je dneska čištění peří drahý jako prase, a druhak – mám nový deky, který se dají prát.

Jak se něco nedá prát, vadí mi to.

Tak jsem se teda doštrachala s povzdechem na tu lodžii, a když už jsem tam byla, vyměnila jsem kočkám píseček.

(Svý kočky miluju, ale nebyla bych proti, kdyby si chodily vysírat někam jinam, fakt.)

A samozřejmě – když měním písek, holky zrooovna hrozně potřebujou, stojej ve frontě, přešlapujou a čekaj.

I když máme ty WC dvě.

Pak jsem si zapálila cigáro, zakoukala se do dálav, přemýšlela o životě (chrousta), a na milý uklízení jsem dočista zapomněla.

Jako vždycky.

A mimochodem – Zuzce se vrátila chřipka, takže ta se do úklidu též dvakrát nehrnula.

A podle toho to u nás vypadá.

Dala bych vám sem aktuální fotky, který by určitě u některých slabších povah vyvolaly zděšení, ale jiným by zase vyžehlily chmury z čela dohladka. Ale nedám, protože mě pronásleduje jeden zakomplexovanej chcípák z jednoho serveru, a to by mi pak připadalo, že mi hrabe v šuplíku ne se čtením, ale se spoďárama a podprdama (mejma třema, hihi).

Do chladnější kočárkárny jsem odstěhovala k zimnímu spánku kytky – jednu palmu, vypěstovanou ze semínka z Kanárů, a oleandr, jehož odnož jsem si svýho času přivezla z Chorvatska.

A ještě mi zbyl truhlík s rajčátkama.

Už jsem tu o nich ostatně psala, a o tom, jakej jsem Mičurinec.

Na stoncích zůstalo pár zelenejch plodů, takže jsem je otrhala, a když tak hezky rostly a doufaly, bylo mi je líto vyhodit.

Položila jsem je v kuchyni na stůl, že si je později rozpitvám, vyndám z nich semínka, a ty použiju příští rok k výsadbě.

Co? Jestli to jde? No to já nevím, asi jo, ne? Semeno jako semeno!

Kočky, jak viděj něco na stole, a ještě když je to kulatý, neuměj nic lepšího, než to odpinknout na zem.

Což se taky stalo.

Několikrát jsem to sebrala a dala jinam, ale našly to všude, mrchy nenechavý.

Pak mě ukolíbaly tím, že se o mý výpěstky přestaly zajímat – znuděně zívaly a servaly se o novou krabici od bot.

Ráno jsem se vzbudila už klasicky – v záplavě rozcupovanýho toaleťáku, na hromádkách psích botiček, takovejch těch bílejch, rozebranejch do poslední součástky, na kostech z bůvolí kůže, větvích a větvičkách, slupkách z ořechů, okousaný knize a nově i na zelených rajčátkách.

Bůvol na zelených rajčátkách.

Já.

Ale jinak musím konstatovat, že mě ten pes sere nějak míň, je totiž placama hrozně roztomilej.

Jen nevím, co s ním v sobotu.

Musím si ho vzít s sebou.

Nejspíš ho...

možná...

nechám kolovat.

Tak pěknej den, čumáčci, jo?