Věci ze šuplíku

Je jí šestnáct let.

Jako malý štěňátko ji odněkud přivlekla sousedovic skorodospělá a nezodpovědná dcera, a protože se ji bála přinést domů, přes noc ji zamykala do skladu a přes den ji často tahala po hospodách.

Pak se to provalilo a cholerickej otec týhle dcery řekl, že buď se toho psa okamžitě zbaví, a nebo ho vezme a hodí z okna.

A jelikož se všeobecně vědělo, že on by toho byl schopen, Zuzka se slitovala a štěňátko si vzala.

Od tý doby, celých těch šestnáct let, nebyla Káča nikdy sama doma, a Zuzka nebyla nikde, kam by nemohla i Kačenka.

Prostě se jí Zuzka (a už sedmej rok i já) snažila vynahradit ten posranej začátek.

V pondělí nám Káča ochrnula na zadní nohy.

Teda – ne že úplně ochrnula, je to nějaká svalová slabost.

Nic nemá citlivý, nic ji nebolí, prostě jen neovládá nožky.

Včera dostala injekci a zlepšilo se to.

Na chvilinku.

Už je to ale zase zpátky s plnou parádou.

A nejhorší je, že sebou pořád mele a snaží se chodit.

Zuzka zrovna nesla její moč na veterinu.

A dozvíme se ortel.

Moc si přejeme, aby ten pejsek, když už má umřít, umřel v klidu doma.

Nechce se nám suplovat Vyšší moc.

Tak nám držte palce a přijměte to zároveň jako omluvu, proč nepíšu...a nečtu.

Zatím.

A ještě chci světu oznámit, že asi tak za hodinu se mi narodí synovec Matyáš. 

Hezkej den, čumáčci!