Věci ze šuplíku

Jojo, taklenc to se mnou vypadá.

Nakonec – vidíte sami, jak teď sporadicky (ne)píšu.

Ne že by nebylo co, to docela je (no jéje!), ale padla na mě taková lenora, že to svět neviděl!

Fakt.

Trochu přeháním v tom, že nečtu.

Čtu.

Pročítám vaše blogy, který jsem zanedbávala (ale zase toho mám aspoň hodně a nemusím tu číhat na každý písmenko!), a čtu si jednu takovou detektivku bez hlavy a paty, a taky tohle, abych pořádně pochopila, co to je fejeton, co to je glosa, co je sloupek a tak dále, protože já sice pořád něco smolím, smolím hodně, ráda, ale bez formy.

Tak aby to ňákou formu mělo.

Knížka je celkem fajn, je proložená perličkama o tom, jak kdekterej známej spisovatel psal, resp. jestli přepisoval, a kolikrát, a jak dlouho přemýšlel o knize, než ji vůbec začal psát.

Zajímavý.

Taky se mi v uplynulých dnech narodil synovec Matyášek.

A měly jsme nemocnou čubinu Kačenku.

A náš pes, šukálista, stále zlobí.

A pořád ho vytahuje! 

A štěká.

Pamatuju, když jsem ho, já blbec, učila štěkat, se mi zdálo, že štěká málo.

Zato teď pořád.

A nesmím se od něj ani hnout, jinak vyvádí jak pominutej.

Včera jsem si šla večer na chvilku dáchnout.

Pes řádil jak bolavá hnáta a natahal mi do postele zase tolik krámů, že jsem se tam skoro nevešla.

Když to vypadalo, že usnout nehodlá (čímž pádem já taky ne), našel si na mým tričku zbytky mý večeře – krupicový kaše.

I jal se mi okusovat tričko, až se ukrupicoval ke spánku.

Protáhli jsme to až do krásný osmý hodiny ranní, takže teď bych ještě stále měla být v pohodě a svěží.

Což o to, v pohodě jsem, ale o svěžesti nemůže být ani řeč.

Zívám, div si hubu neroztrhnu, nebaví mě psát, číst, a už vůbec ne se bavit.

Ani na chatu.

A to je co říct.

Kashičiným královstvím zavládla lenora. 

A jestli honem nepřijede princ Jaroslav, tak...

...tak...

...tak jsem v prdeli, dámy a pánové!

A to by bylo asi vše, co jsem dnes byla schopná vyplodit, a to ještě nevíte, že jsem u toho měla dvakrát mikrospánek.

Čaukís.

Pěknej zbytek dne!

A jak říkám – bděte!!!!!