Věci ze šuplíku

Jo, dokonce jsem slíbila vánoční fejeton do jedněch novin.

Naštěstí jen tak nezávazně, takže jsem nic strašnýho neprošvihla a klidně napíšu třeba o Silvestru nebo emdéžet, ale stejně se omlouvám mým milým šéfredaktorům...

Jo, Země se nějak rychleji točí nebo co, já prostě vůbec nestíhám.

Od tý doby, co provozujeme Salón Pepin, každou volnou chvilku, když teda nepadnu únavou hubou do polštáře, věnuju

vyrábění výrobků.

Že to tak sype?

Ne, to ani ne, ale mě to šíleně baví!

Takže ty Vánoce vezmu zkrátka:

Jako dítě jsem prožívala svý malý vánoční traumata. Jednak šílenej úklid. Šílenej v tom, že naši vytahali úplně všechno a úplně odevšad, a muselo se to vycídit. Vyndat nádobí, vymejt skříňky, umejt a vyleštit veškerý skleničky (a že jich bylo!), několikahodinový vysávání koberců, kterýmu ještě předcházelo vynesení jmenovanejch před barák a vyklepávání venku na sněhu a pak na klepadle!!!

A že na Meziboří toho sněhu bylo!

Pak takový ty předvánoční nákupy, kdy byly potraviny otevřený nanejvejš v sobotu do jedný, všude fronty jako kráva, a nervózní lidi, aby urvali pár mandarinek, banánů a kousek uheráku.

A taky přípravy na pečení a pečení samotný. Brrrrr!

Zkrátka – Vánoce se u nás doma skoro nikdy neobešly bez stresu, kterej vyvrcholil velkou krabicí pod stromečkem, určenou mně, kde byla zabalená ZRADA: Místo panenky a různýho panenkovýho příslušenství v ní byly lyžáky, fusekle a šponovky (v lepším případě kaliopky).

Vzpomínám i na hezký chvíle, třeba na ty fakt obrovský závěje sněhu, na sněhový bunkry, který jsme si stavěli, a na pořádnou ledovku, kterou nám přes noc, když pořádně mrzlo, vyrobili tátové.

Nicméně – ten stres ve mně zůstal, nikdy jsem se ho nezbavila, a tudíž následovalo to jediný, co následovat mohlo:

Až já budu velká, budu to dělat JINAK.

A taky že jo.

Nikdy jsem neměla na Vánoce mandarinky a uherák.

Nikdy jsem neměla a nemám sekretář nebo kuchyňskou skříň, obsahující nepřeberný množství sklínek, skleniček, sklenek a nejrůznějších skleněnejch píčovinek, který bych musela šmudlat a leštit.

Prostě ne!

Dokonce jsem ani nepekla.

Se to koupilo, nebo dodalo příbuzenstvo.

S výjimkou štrůdlu, ten jsem dělala, aby vůně jablek a skořice provoněla domov, aby to moje dítě mělo taky nějakou voňavou vzpomínku na tohle období.

Akorát jsem vždycky před Vánocema uklidila a umyla okna, abych pak skrz ně koukala, jak se vystresovaný davy ženou do zeleniny a masny, aby se za chvíli každej vracel s naditejma taškama a jazykem na vestě.

Až jednou přišla holka ze školy, že budou mít besídku, a že si mají přinést krabičku domácího cukroví.

To už s náma bydlela Zuzka.

Po dlouhý rodinný poradě jsme se teda se Zuzkou dohodly, že jako něco upečeme, aby ta holka nebyla vydělená z kolektivu besídkářů.

Usnesly jsme se, že budeme dělat jen to, co nám chutná, a volba padla nakonec na nepečený vosí hnízda.

Nebudu tady popisovat celej nezajímavej postup, shrnu to:

Ač jsme vyráběly jako divý, na tácku se nikdy nesešlo víc než 5 – 6 kousků, protože jsme to hned užíraly. Po chvíli jsme zjistily, že takhle se s tím crcat – dělat otvor a plnit ho vaječňákem a přilepovat piškot – naprosto nemá cenu, tak už jsme to žraly rovnou. Kousek těsta, piškůtek a vaječňák.

Holce jsme zachránily asi pět kousků a prostě jsme to doplnily kupovaným.

No a co, žejo.

Nakonec byla spokojenost na všech stranách.

A dneska?

Jak stárnu, uvědomuju si, jakej mám vůči svý dceři dluh.

Uvědomuju si, že jí dlužím přinejmenším jednu várku vosích hnízd a jednu várku vanilkovejch rohlíčků a slepovanejch ořechů.

Sklo nemyju dodnes, protože žádný nemáme, a těch šest skleniček, co se u nás najde, je pořád v oběhu, koberce na sněhu nečistím, protože není sníh (díky, Bože, díky!!!) a navíc nemáme koberce, neluxujeme, protože vytíráme, okna nemyju, protože máme zrovna zbrusu nový, a uheráku a mandarinek už jsem od tý doby sežrala tolik, že mi lezou i ušima, a nemusím je tudíž shánět némlich před Vánocema.

Zbývá tudíž co?

Ano, správně, zbývají ty vanilkový rohlíčky, ořechy a vosí hnízda.

A co?

A už se na tom pracuje.

Hele:

A tady je to hotový.

A světe, div se, ono mě to i baví!!!

Dneska večer naplním ořechy a vyrobím vosí hnízda.

A dám vařit brambory na salát.

A pak to všechno narvu do nějakejch pěknejch krabiček, a odnesu to dceři.

Nemá čas si pro to přijet.

Zrovna totiž peče, myje sklo, myje okna, leští, pucuje a věřím tomu, že kdyby měla v bytě koberce, už je tahá někam na klepadlo.

Někde se v naší rodině poškrábala deska nebo co.

Pak přijede naše máti, půjdeme se projít na Karlův most, pocourat starou Prahou a v občerstvení na Kampě, v místech kde si kdysi inspektor Mrázek dával houstičku, utopence a pivo, si dáme horkou čokoládu a připijeme si na šťastnej a veselej novej rok.

A přesně takovej přeju i vám všem!

A ať vám neopadá, čumáčci!