Věci ze šuplíku

Tenhle rok nám přinesl tolik nečekanejch výdajů, že si prostě nějaký vyvalování nemůžeme dovolit.

Takže zatímco většina národa připravuje chlebíčky a jednohubky, strouhá křen a jablko na ovárek, chladí šampáňo, leští skleničky na slavnostní přípitek, chlapi zkoušejí, jestli dopnou oblek, a ženský už pomalu foukaj do pudru, aby dneska obzvlášť dobře vypadaly, my, rozumějte já, Zuzka a naši dva psi, jsme v práci.

Vadí?

Nevadí?

No jasněže vadí!

Kurva! 

Ale helejte – nechte to na nás.

Bavte se, my už to dneska nějak odmakáme i za vás.

Obětujeme se.

A potom?

Večer?

Máme svý půvabný představy (a zažitý zvyky) o dokonalým prožití svátků a posledního dne v roce, a snažíme se je dodržovat – tepláky, co nás nikde neškrtěj (teda Zuzka, já jen tričko a spoďáry), žádnej mejkap (já se jen, jako ostatně každej den, zliju mým nebetyčně drahým parfémem a pomodlím se, abych na něj měla i příští rok), žádný návštěvy, kolem kterejch by bylo nutno kroužit, Zuzka vyvalená v posteli se všema našima zvířatama, sledující nějakej pěknej filmeček, nejlíp o horách a sněhu, a já u počítače.

Místo šampáňa, který nepijeme, a místo kaktusovýho džusu, kterým jsme si připily vloni a pak jsme se posraly měly tejden průjem, si připijeme (pod jmelím)  jen tak symbolicky čajíčkem se spoustou cukru a citrónu (Zuzka + rum) a popřejeme si, abychom se v příštím roce zase sešly se všema, co máme rády, aby byli všichni kolem nás zdrávi a veselí a tak podobně, však to znáte sami, vaše přání se od těch našich nijak nelišej.

Prvního si uděláme k obědu knedlovepřozélo, protože nesmí být pták, žejo, aby nám neulítlo štěstí, ani ryba, aby nám neuplavalo.

A taky si uvaříme trochu čočky, aby se nás držely peníze. Což mě přivádí na myšlenku, že vloni jsme tý čočky snědly asi málo. Ale letos jsem si to pojistila, už druhej den totiž žeru k snídani, k obědu i k večeři fazole, protože jsem jich předevčírem udělala obrovskej hrnec a vůbec to neubejvá.

A od prvního (večer, až po knedluvepřu) se přestávám přežírat.

(Akorát ještě dojím ty vanilkový rohlíčky, když už jsem si s nima dala takovou práci.)

Ne, to není předsevzetí, to je nutnost – dneska ráno jsem zjistila, že se skoro nevejdu do věcí, co jsem si tuhle, když jsem zhubla, nechala překotně zmenšit.

A Zuzka prý začne chodit s Tedíkem do Prokopáku, protože jsme z něho údajně vytvořily váleček na tenkejch nožičkách. Mně se nezdá, ale každá návštěva, včetně naší dcery, to tvrdí.

Že je ten pes tlustej jako prase.

(Odpovídám rádoby vtipně, že po mamince.) 

redtgz oiíá – tohoto si nevšímejte, to mi právě ten, o němž je řeč, přešel po klábosnici.

Jinak sama sobě, ani mýmu okolí, ani vám, nehodlám nic slibovat. Znám se. Jak mám něco befelem, tak just né.

Akorát teda jedno malilinký předsevzetíčko bych měla (Čímž si teď hodně naseru do vlastního hnízda, ale nechť!):

Tento rok, budu-li zdravá a budu-li mít na psací potřeby, dopíšu bestseller.

Jo.

Basta!

Napsala bych, že ho i vydám, ale to nezáleží jen na mně, žejo. 

Takže to by bylo asi tak všechno, co jsem poslední den roku 2007 chtěla zapsat do svýho deníčku.

A ještě to, že vás mám všechny moc ráda a přeju vám, aby se vám (nejen) v příštím roce děly samý krásný věci.

Vaše Kashika