Věci ze šuplíku

Každý ráno beru dva.

Seropramy.

Kreténky.

Nepřikládala jsem jim žádnej význam, říkala jsem si, že zas nějaký placebo, abych se nažrala, a můj psychiatr zůstal celej.

Jenže jsem vypozorovala, že pomáhaj.

Vážně.

Pravidelně jsem na ně totiž zapomínala o víkendech a až dodatečně jsem si uvědomila, proč jsem tak vzteklá a nesnášenlivá a urejpaná a ironická.

Tak se snažím nezapomínat.

A je mi skvěle.

Vlastně...bylo.

Ani kreténky totiž nejsou všemocný.

Proti Evě nezmůžou nic.

Eva je...Eva je ... prostě ...živel.

Kousek poděsa, pětinka chaotika, dvacet deka blázna, dvacet deka šílence, tři čajový lžičky cvoka, jedna polifková lžíce magora, okořeněno špetkou závisti, špetkou lakoty, rozředěno několika sklenkama krabicovýho vína a aby to drželo pohromadě, smícháno s příležitostnou rozdavačností a dvěma třetinkama dobrýho srdce. Přichuceno několika kapkama aróma lehkých marlborek.

Jo, to je celá ona.

Malířka, výtvarnice, bohém, blázen.

Bývalá Zuzčina přítelkyně.

Byly spolu celých patnáct let (a Zuzka má dodnes tiky).

Když se dozvěděla, že jí Zuzka hodlá zdrhnout se mnou, vypátrala mě a volala mi, že mi nabízí 50.000 (rozuměj Kč), když se Zuzky vzdám.

To bylo ráno. Odpoledne se zvedla cena na 100.000.

Jenže já a holka jsme Zuzku nedaly.

Dostaly jsme pak za to čokoládu a ujištění, že jsme charakterní.

Eva vydržela skřípat zubama celejch několik tejdnů.

Než rozfofrovala prachy za společnej dům, byt,  garáž, zkrátka za nemovitosti a movitosti.

Pak, když si přišla pučit, jsme se skamarádily.

A to se nemělo stát.

Přestože dávno není sama, máme ji na krku.

Na noze.

Jako kouli.

Přichází s různejma nápadama a návrhama, podle toho jak moc se nudí.

Buď je to nápad, že bychom mohli bydlet všichni společně, ona by malovala, já bych psala, a ....a Zuzka do toho zaječí: Jo, a Péťa by chlastal a já bych vám dělala slouhu! Tourčitě!

Nedávno ji zase napadlo, Evu, že vlastně vůbec neumí malovat (ale umí, je dobrá), a že půjde někam pracovat.

Zkoušely jsme jí to vyvracet, že malování jí jde božsky, ať sedí na prdeli, maluje a nesere do něčeho, co neumí.

Marně.

V inzerátu si našla nějakej obchod, říkejme tomu ELEKTRO, kterej hledá vedoucí.

Odevzdala tam svůj životopis, ve kterým mimojiný uvedla, že práci na PC zvládá levou zadní.

Přičemž ho neumí ani zapnout.

Minulej pátek večer šla pro kočičí konzervy (má sedm koček) a cestou si koupila notebook (když zjistila, že my jí náš starej počítač prostě nedáme), abychom ji to všechno naučily.

Do noci jsme ji učily ho zapínat, vlézt do mailu a pak se z něj odhlásit.

Pořád dokola.

Na zabití, na zabití.

V sobotu asi stokrát volala, že nemůže najít klávesu delete, a co to je mezerník, a že nemá na klávesnici A s čárkou.

A že si koupila nějaký knihy o počítačích, ale že jim nerozumí, tak ať jí to vysvětlíme.

V neděli volala asi dvěstěkrát, aby se zeptala zase na nějaký písmenko, a taky jestli si Zuzka myslí, že se na tom počítači naučí.

Zuzka jí řekla, že se na něm rozhodně nenaučí, protože je na to blbá.

Začala ječet, že Zuzka ji vždycky podceňovala a brala jí elán.

Ve čtvrtek se měla přijít představit na nový pracoviště.

Přišla.

Vůbec se nepídili po tom, kolik toho umí na PC.

Zato tam měli spoustu přístrojů, který bylo nutno se naučit ovládat.

Tak tu práci nevzala.

Že radši bude malovat, to jí jde líp.

A taky tam měli všichni zaměstnanci chřipku.

No, a tu mám teď i já.

A na Evy počítač potichu sedá prach...

A já.... já si za tejden nechám zvýšit dávku kreténů.

S Evou člověk nikdy neví. 

A pokaždý, když mi škubne ve tváři, si říkám: Kurvafix, že já si těch sto litrů nevzala a nezdrhla (i se Zuzkou a spratkem) někam hodně, hodně daleko...