Věci ze šuplíku

Sere mě Zuzka.

Mám potíže se Zuzkou.

Velký.

Ona má nejspíš problém.

No a potažmo pak i já.

Nevím.

Nechápu to.

Nějakej její předek asi musel být hlásnej.

(Možná, že byl i klásnej, hihi.)

Já si prostě večer sedím u počítače.

Klidně si surfuju, hraju karty nebo něco, a mám takovou pohodičku.

V hodině mezi psem a vlkem.

Když se konečně uprdelily kočky, usnuli psi, ptáci venku neřvou, zkrátka klídek.

A já si to užívám.

Najednou cvakne klika od pracovny a na prahu se zjeví Zuzka v dlouhý noční košili po babičce.

A řekne:

Jsou čtyři.

A zatváří se jakože jsem jí vyvraždila všechny králiky.

Někdy hlásí víc, někdy míň, podle okolností.

Bože, jak já to nenávidím!

Okamžitě se mě zmocní pocit, že jsem něco provedla, a že musím rychle všeho nechat a jít spát.

Ačkoli se mi nechce jen tak ležet a koukat do tmy.

Dneska ráno jsme zase probíraly to mý (ne)spaní, a Zuzka povídá:

Jen počkej. Já ti na ten kompjůter namontuju nějakej spínač. Ve dvanáct hodin to udělá CVAK a kompjůter se ti vypne.

Jo, já na to. A pak z pracovny uslyšíš DUP, a můžeš si jít posbírat zbytky spínače.

Tak ale teda odlepím zadek od židle (stejně už mám přetrženou niť), a když odfláknu nějaký to mytí, nasunu se pod studenou pokrývku (v ložnici kuli kytkám netopíme).

Z důvodu péče o svěřenýho psa radši ani nerozsvěcím lampičku a nechám si zajít chuť na čtení, protože světlo je pro jmenovanýho jednoznačnej pokyn, že se bude něco dít.

Že si spolu budeme hrát.

Kousat se.

Přetahovat se o bůvolí kůži.

Že bude prča.

(Horší je, když se mi chce kejchnout, protože to pak vystřelí i on, i fenečka Káča, i kočky, a nakonec i Zuzka. Tak se radši šimrám jazykem na patře a někdy to vyjde, že jako nekejchnu.)

Teddy je zalezlej u Zuzky pod peřinou, ale jakmile vyčuchá, že jsem přítomna, přeleze ke mně.

Někdy ne hned, někdy si třeba dvě tři minutky počká, aby si nezadal.

Obrátíme se k sobě zády, oba zaujmeme polohu písmena C (teda malilinký céčínko a velikánský céčko) a snažíme se myslet na nějaký pěkný věci -já na výhru ve sportce, on asi na pořádnou kost z vola- , aby nás ukolíbaly do spánku.

Kolikrát i přes děravý tričko, co v něm spím pyžamo cítím, jak hřeje jako kamínka. Někdy mi to vadí a odtáhnu se, ale on ze spaní odfrkne, povzdechne si a zase na mě přimáčkne ty kulatý psí zádíčka.

A najednou je ráno.

A Zuzka mě nemůže probudit a dostanou mě z postele teprve až mě ten blbej blbej blbej pes několikrát kousne do ruky.

Vstávám jako zmlácená a svatosvatě si slibuju, že večer už fakt půjdu spát brzo.

Jenže pak přijde večer, konečně se uprdelí kočky, usnou psi, ptáci venku přestanou řvát, zkrátka nastane klídek, a mně se do tý postele nechce a nechce.

A surfuju a píšu a hraju a užívám si to, a kdyby se na prahu nezjevila hlásná trouba, zapomenu jít spát.

Já vím, je to nerozum.

Dneska ale fakt půjdu dřív.

Tak dovi, čumáčci, brou noc!