Věci ze šuplíku

Myslím, že něco v tom smyslu by řekla naše lednička, kdyby uměla mluvit.

V prázdnejch přihrádkách se mezi sklenicema se zbytkama okurek, dávno načatým mlíkem v tetrapaku, dvěma vejci, napůl vypotřebovanejma kelímkama s hořčicí a skleničkama s domácí (i zahraniční) zavařeninou prohání meluzína a smutně lká a štká.

A s nostalgií vzpomíná na lepší časy.

A ne, to kecám.

Naše lednice žádný lepší časy nepamatuje.

Ani na Vánoce se v ní zásoby moc neohřejou.

My můžeme nakoupit ....já nevim .... hory jídla, a vždycky to

prostě

do mrtě

vyžereme.

Zuzka to svádí na mě, že já, že ona teda ne.

Ale kecá.

Já bych kolikrát na to jídlo i zapomněla, nebo dokonce na dezert po obědě, ale ona najednou řekne:

Chtělo by to nějakou sladkou tečku.

No, a to je jasný, že se toho hned chytnu jako hovno košile a moje úchylná fantazie se začne roztáčet do vyšších a vyšších obrátek až skoro bzučí jako zubařská vrtačka.

Co bych....

...áááách....!

Nakonec to dopadne stejně jako jindy – dáme si do misky piškoty, na to vyklopíme nějakej kompot, a na něj ještě pudink.

Pokud teda nějakej je.

(Bože, než se rozhodneš potrestat mě za obžerství, uvědom si, že já ten pudink nechtěla! )

Jinak teda máme ve výživě, myslím jako v druhu potravin, hrozný výkyvy.

O pravidelným přísunu potřebnejch složek nemůže být ani řeč.

Prostě – když je co, tak HRC!, pojď do mě, a když není, tak ....

....tak...

...no, tak teda PRC!

(Aby se to rýmovalo.)

V určitý fázi vyhladovění začne bilaterální jednání o tom, kdo půjde nakoupit do Alberta vedle baráku.

A když se nedohodneme, protože Zuzka zahudrá, že ona byla dneska nakoupit už dvakrát a já ani jednou, tak jdu vymést rohy mrazáku.

Pokud jsem úspěšná a vydoluju pár kousků zeleniny, uvařím Jarní polifku.

Tuhle jsem dělala krupicovou s vejcem, ale nějak mi ujela ruka s krupicí.

Pak jsme si to ohřívaly k večeři, a já povídám: Tyvolezuzi, ona v tom stojí lžíce.

Zuzka odpověděla, že to vůbec nevadí, že se aspoň pořádně nasytíme.

To je přístup, co?

To byste, dámy, braly, co?

Áááááále, nedám!

Po polifce jsme si radostně vzpomněly, že máme v batohu od Zuzčiny mámy sýry a jahody, oboje čerstvě přivezený z Francie.

Jahody velký jako pěst, voňavý a rudý a byl by až hřích je nerozmašírovat s cukrem a nenakydat na palačinky. A dotvořit  šlehačkou (pro kterou se Zuzka uvolila skočit, když já jsem vyráběla palačinky).

Stydím se, hluboce se stydím, ale já jich sežrala sedm (slovy: sedm)!

Se sýrem to bylo poněkud horší.

Trochu to mezi náma kvůli tomu sýru zaskřípalo hned následující ráno.

Nevím, jestli ten typ znáte, jmenuje se COEUR DE LION, a já odmítám... odmítám... s kýmkoli, kdo ho konzumuje, v tu chvíli sdílet společnej prostor.

To jsem i řekla Zuzce, když to rozbalila a nakladla na chleba s máslem, že to je smrad, že by jeden pad, a jestli by nešla posvačit jinam.

Ale vždyť to krásně voní, jako houby, zakroutila Zuzka hlavou a pustila se chutě do jídla.

Jo, to jo, jako hříbek. Ale nejspíš se u něj vysral koloušek, opáčila jsem.

A chtěla jsem dodat ještě něco jedovatějšího, jenže pak mi došla jedna věc:

Když do sebe fedruju svý oblíbený olomoucký tvarůžky, Zuzka nejen že nepindá, jak to smrdí a ať táhnu na balkón, ale

ona mi ještě

popřeje

dobrou chuť!

A pěkně se na mě usměje.

No a vo tom to je.

Tak pěknej den, čumáčci.

A  dobrou chuť!