Věci ze šuplíku

Protože máme v ložnici vedro, ač topení nezapínáme.

A taky proto, že nesnáším, aby mě něco někde škrtilo.

Od tý doby, co do naší rodiny přibyl ten ...ten.... pes, je to ale o hubu.

Seznam všeho, co nám už natahal do postele, a co v ní má domovský právo, se (ne)utěšeně rozrůstá.

Pořád tahá z vycházek větvičky, větévky a větve.

Přišmejkne je do bytu, zapózuje s tím před kočkama, počká si, a sotva některá z nich projeví zájem větvičky se dotknout, očichat ji nebo si dokonce kousnout, sebere jim to a valí do postele, kdysi tak útulný a naší.

Zjistily jsme, že spát na třískách (pokud teda nejsou vzpříčený) je mnohem pohodlnější než na plyšácích a kostech a vepřovým nebojakým uchu, tak to necháváme.

Slabší nátura si jen před spaním setřepe s prostěradla ty největší kusy klády, a lehne.

Jen tuhle Zuzka poznamenala, když si vyndavala asi čtvrtou třísku, že si začíná připadat jako majitelka pily, a jestli si připadám také tak.

Má odpověď byla stručná: Ano.

Ale už jsem celkem otrnula.

Už ani díry na prostěradle, který náš krysí norník vyrábí, a ve kterejch mi občas uvízne noha, neřeším.

Jenom halt kdyby k nám jela sanitka, musela by ta z nás, která zůstala při vědomí, rychle převlíknout postel, jinak by nás snad zatkli pro potulku.

Dnešní ráno bylo ale psycho i na mě, starýho flegmatika.

Vlastně – jenom na mě, protože Zuzka byla zrovna s čoklama venku.

Vlezu si do sprchy, a jak si tak prozpěvuju a mydlím se, zajela mi ruka jako ...jak bych to ....prostě dozadu, do místa, kde se tělo začíná rozdělovat na dvě půlky, pravou a levou polokouli.

U mě teda polokouli, u vás třeba ne.
 

(Sice jsem neměla v úmyslu se svěřovat, kde všude se mydlím, no ale budiž, užijte si to. )

A ta ruka na něco tvrdýho n a r a z i l a!

Šok!

Okamžitě mi blesklo hlavou, co s tím nádorem budu dělat, a Zuzka je zase v prdeli, musím si pomoct sama, snad neomdlím, a co když je to třeba vyhřezlá kostrč!

Vydejchala jsem se, zatajila dech, jednou rukou jsem se přidržela madla a druhou rukou jsem znovu zajela na to inkriminovaný místo.

A vyndala jsem...

...sežvejkanej kus...

...bůvolí kůže.

Úlevou se mi až podlomily nohy.

To by člověk nevěřil, že i z úlevy se nemusí udělat volno, fakt.

Muselo mi to tam vniknout už během noci a tak trochu srůst s tělem, protože si uvědomuju, že než jsem se šla ráno sprchovat, nakrmila jsem kočky a drahnou dobu jsem hledala dvě stejný ponožky. A nic jsem necítila.

Zuzka hned měla pindy, když jsem jí to položila na dlaň (umytý!!!), že to je jen další důkaz o mý bezcitnosti.

A hned začala vesele vzpomínat, jak mi onehdy z přibližně stejnýho místa visela dlouhatánská červená bavlnka, ve sprše mi spadla a já se zděsila, co to je za divnou kref, nebo že to bude asi střevo.

Ariadnina nit by se dalo říct.

Tak po týhle zkušenosti vážně uvažuju, že se na noc začnu oblíkat.

Možná do nějakýho latexu, na ten se nic nechytí.

Nebo si pořídím bič.

(Na toho psa.)

A nebo...

...nebo...

...toho psa zabiju.

Hezkej den, čumáčkové.

A pozor na chození navostro, ať vám něco neuvízne mezi polokoulema.

Nebo Inde.