Věci ze šuplíku

Chovatelka mě podvedla!!!

Prej krysařík.

Pche!

Krysu dosud nelapil ani jednu, a to jsem ho, prosím, venku dokonce přistrčila k něčemu, co vypadalo jako krysí díra, a povídám mu: Hele, Tedíčku, tam bydlej krysy!

A přidržovala jsem ho za oboječek, aby do toho otvoru v zápalu loveckýho pudu nezahučel.

Udiveně se po mně podíval, co si jako myslím o pražskejch krysaříkách, a zvesela odhopsal domů – hrát si s myšma.

Myšema.

Myšama.

E?

Plyšovejma.

Tak mu říkám Pražský myšařík.

To by mu šlo.

Hrát si.

Loudit.

Kousat mě.

Kousat kočky.

Pít mi čaj z hrnku.

Když jsem u toho čaje – dneska se nám v práci prošel po stole a omylem šláp´ jednou nohou Zuzce do hrnku s čajem.

(Naštěstí už vlažným.)

Tak jsem si představila tu větu oznamovací:

Dnes ráno, při snídani, mi šlápl náš pes zadní levou nohou do hrnku s čajem.

Zuzka samozřejmě zuřila, a že to nebude pít, a že chce novej čaj a tak.

Božínku!

Trochu bacilů, žejo.

A bůhví jestli.

Jinak už je to velkej kluk, ten náš pes.

Odnaučil se nám čurat doma na noviny, už chodíme vykonávat potřebu do parku, heč.

Teď jsem si všimla toho množnýho čísla, a k tomu musím něco připodotknout:

Zaznamenala jsem, že kromě maminek novejch i starších miminek, který to mají ve zvyku taky, to množný číslo (Už papáme zeleninku, dobře kakáme, jsme hodní...), to dělají i peskaři.

Tuhle jsme vyrazili na kakačku už v sedm ráno.

Jindy chodíme v osm, ale Teddy nás, nevimproč, vytáhl dřív – a přitom se do osmi nevykadil.

Jen jsme zběsile obíhali hřiště (teda pes zběsile, já nasraně, protože si umím představit lepší činnost v sedum ráno, než běhat polomrtvá po parku, když neběhám nikdy, ani ve tři odpoledne).

Teddy se choval tak, jak jsem ho ještě neviděla – frňák u země, skoro se spíš podobal ledoborci, a letěl a letěl.

A já za ním, protože bez vodítka si ho netroufnu pustit, vzal by čáru.

Zastavili jsme se až o jednu paní s pejskem.

Teda s čubičkou, protože nám sdělila: Nojo, to víte, my háráme.

Můj malej sexista.

Fenečky se mu zachtělo.

Trošku nám povyrostl, obojek má už na poslední dírku a co nevidět mu budeme muset pořídit novej.

Zase vydání.

Kolikrát, když nám pokladní ve Zveráči řekne cifru, se nám protočej panenky a pak cestou nadáváme, že to jsou darmožrouti.

Ale jenom trošku.

Někdy bych se chtěla mít jako naše zvířata, fakt.

Takhle to u nás, prosím, chodí:

To usnul, když odjela návštěva – naše máti.

Ona je taková upovídaná, tak ho to vzalo.

Když jsem ho budila na procházku, kopnul mě!

Pak se slastně protáhnul, a chrněl dál, hele:

Demonstruju vám to na psovi, ale takhle to u nás vypadá všeobecně, i mezi kočkama.

Já a Zuzka kmitáme, a kolem nás se to válí a čeká nejmíň na pečený holuby.

A když už Zuzka fakt, ale fakt nemůže, a odpadne do kanafasu, ani tehdy nedojde pokoje.

Sotva ulehne, je použita jako topné těleso.

Tenhle snímek jsem nazvala HOTDOG.

Přičemž horkým psem je tu v tomhle případě Zuzka.

A kde jsem já?

No, já zase zahřejvám kočky, to dá rozum.

Tak hezkej den, čumáčci!

A slibuju, že teď už si u vás FAKT počtu, jen si ještě vyprošuju čas do 31.3.

Na daně.

Zaplatíme daně...

...koupíme papání pro zvířátka...

...nakoupíme si nějaký žrádlo pro sebe...

...a jsme v prdeli, dámy a pánové!