Věci ze šuplíku

Nebo bude.

Obraz našich dní.

Akorát že slovo rajských není odvozeno od ráje, ale od rajských.

Jako rajčat.

Máme jich plnou lodžii.

Až tak, že si celou dobu rajčatový sezóny nemáme kde sednout, takže, navzdory předsevzetí, že v létě budeme hulit pouze venku, hulíme v obejváku.

Nějak se nám to vymklo.

Vloni jsme jich totiž, těch rajčátek, měly málo. Vždycky dozrály tři cherry bobuličky, a my se o ně se Zuzu spravedlivě podělily.

Což nepokrývalo naši spotřebu.

Takže jsem se rozhodla to letos pojistit, abychom měly přísun zdravý, kvalitní, vlastnoručně vypěstovaný zeleninky, přímo biozeleninky, a někdy od února sázím, siju, rozsévám, pěstuju, přepichuju, rozsazuju, taháme hlínu, kupujeme květináče a truhlíky a pomalu a jistě se z nás stávají profesionální pěstitelky.

Zuzu ještě vloni jen konzumovala, ale letos už ji to taky chytlo a nad každou novou ještě zelenou bobulí se raduje stejně jako já.

A že jich je!

Počítám, že letos nebudeme žrát nic jinýho.

Maximálně si to prostřídáme s feferonkama, protože těch, zdá se, se taky urodí víc než je zdrávo.

A když už jsem u těch rostlin, tak se musím ještě pochlubit, že z mý větvičičky oleandru, co jsem si onehdá v noci odřízla v Chorvatsku, už je pořádnej růžovej frajer.

Že banánovník, kterej se zdál polomrtvej, se mojí láskyplnou péčí vzchopil a roste jako z vody, a že citroník, kterej jsme (vyčerpanej několikerým loňským porodem) dostaly od Sapho, když jsem ho radikálně ošmikala, všude vyrazil nový lístečky a evidentně je mu u nás dobře.

Čili, abych to shrnula, asi takhle: Nejblbější sedlák má největší brambory.

A ještě bych vznesla akademickej dotaz, než toto téma opustím:

Majko, budeš chtít ten kečup sladkej nebo ostrej?

A teď k tomu, proč jsem tu tak dlouho nebyla:

Máme spoustu, spoustu práce.

Jsem vyčerpaná.

A když jsem vyčerpaná, nebaví mě psát ani číst.

Hele třeba včerejšek:

Zuzumamka si pořídila zahradní domeček na nářadí a bylo třeba udělat betonovou podezdívku. Malou, takže nestálo zato volat firmu.

A jelikož všichni mí bratři i Zuzubratři jsou, jako na potvoru, zrovna někde v prdeli (jak už to bývá, když se něco potřebuje), Zuzka se rozhodla, že to vybetonujeme samy.

Teda ona, já že budu hlídat psy, aby se nemotali.

Myslela jsem si, že u toho hlídání stihnu vyřezávat, takže jsem se na chatu vybavila balzovejma nedodělkama a nářadíčkem.

Sotva Zuzka nalila do bednění první várku betonu, naše fenečka Káča se zvedla a neomylně zamířila k bednění.

Povstala jsem ze země, odkud jsem s rukama pod hlavou pozorovala líně se valící oblaka, a šla pro ni.

A to byla má celodenní náplň – zvednout se, vzít Káču, vrátit ji na deku.

Teddy byl, až na menší příhody, kdy se třeba rozhodl umejt si pinďoura těsně u betonu a hrozilo, že ztratí rovnováhu a plácne tam sebou, celkem hodnej.

Domů jsme se připlazily večer v osm.

Nakrmit kočky, zalejt úrodu, vyvenčit psy.

Myslela jsem, že padnu na hubu a budu spát jako dudek, jenže chyba lávky – byla jsem tak přetažená, že jsem nedokázala usnout do pěti do rána.

A sotva jsem dneska ráno zabrala, Káča vstala a rozhodla se pochodovat bytem.

Jelikož nemáme nikde koberce, tak se přes to cvak-cvak, cvak-cvak prostě nedalo usnout.

Nasraně jsem se zvedla a šla jsem jí udělat něco k jídlu v domnění, že je vyhládlá.

Když jsem se vrátila do postele, Tedík si usmyslel, že už má celkem vyspáno, a začal mě zálibně kousat do nohou, objektů jeho sexuální touhy.

Sotva jsem uklidnila jeho i sebe, abych mu nezakroutila krkem, byl čas vstávat.

V pracovně na zemi pozdrav od Káči – středně velká průjmová hromádka.

Hodila jsem na sebe kus hadru rovnou ze šňůry a vyrazily jsme do práce.

V autě, usazená, připoutaná, a s Tedíkem stojícím v mý podprsence, jsem si zhluboka povzdechla, jakože krutou noc máme za sebou a snad už bude líp, a ucítila jsem.....hovno.

Říkám Zuzu, že cítím hovno, a že to vypadá, že asi budu zvracet, a ona že ne, že nic.

Za chvíli už to cítila taky.

Káča se nám vzadu, kde máme vystlaný auto peřinou, aby nám nikam nepadala, vykakala na tu peřinu.

A protože neustále chodí a vteřinu nepostojí, hamtala v tom a hamtala.

Takže jsme zastavily u Jinonickýho rybníka a Zuzka nalezeným lopuchovým listem uklízela tu spoušť.

Zrovna tam nebyl poblíž kontejner, takže peřinu na odpis máme srolovanou v kufru auta, prosím.

(Případnej zloději našeho pežůtku, to ti přeju!)

V práci asi sto stupňů, trouba jede na plnej céres, protože někdo od sousedů slaví narozeniny a celá rozvětvená rodina se je rozhodla oslavit zde, v naší společný místnosti.

Takže se vaří, peče, smaží, a přes početné příbuzenstvo není možný se probojovat ani na záchod (natož si tam v tichu a míru minutku posedět).

Ještě musím udělat dva překlady, za který nedostanu zaplaceno, protože jsem prostě kráva, která si nechá před nosem zamávat hladovejma dětma a udělá to zadarmo (NAPOSLED!).

A zítra do Mostu, kam jedu jednak pracovně, a pak musíme mámu vyzvednout na cvokárně (kde -zatím pouze- pracuje), a i z Prahy přivezeným žumpíkem, kompostíkem, bruskou, kartonem mlík a zásobama na léto ji odvézt na chalupu.

Tam si nechám udělat díru do hlavy konstatováním, kolik se letos neurodilo meruněk a jak jsme všichni k hovnu, a že tu chalupu prodá, a večer pojedeme domů.

Asi se z toho poseru.

(Když mě Káča nepředběhne.)

Tak, čumáčci, beru si dva kreténky, a jdu do boje za lepší zítřky.

Teda pozítřky.

A ty vám taky přeju!