Věci ze šuplíku

Včera jsem dělala rebarborovej koláč.

Zuzka teda říká reveň, ale mně se to slovo hrozně nelíbí, nevím proč.

No, neva.

Prostě koláč.

Původně jsem si štelovala chuťový buňky na kynutej, ale jelikož Zuzu kynutý nadýmá (a koho ne, že, akorát není hypochondr), tak drobenkovej.

Spousta drobenky, dva hrnky stranou, do zbytku dvě vejce, mlíčko, prdopeč, hodit na plech, poklást ovocem a posypat tou zbylou drobenkou.

Mně moc nechutná, ale o to teď koneckonců nejde.

Podstatný je, že mi zbyla hromada pokrájený rebarbory.

Večer jsme si dělaly přírodní plátky s bramborem (třepaný, s bylinkama).

Když jsem nandavala jídlo na talíře, padlo mi oko na tu nevyužitou rebarboru a hlavou mi bliknul skvělej nápad:

Když může bejt kachna na pomerančích (takhle kazit pomeranče, božínku!!!), proč by nemohly být vepřový plátky na rebarboře, že.

Bude to eňoňůňo!

Vyzkouším, vyfotím, pochutnáme si, vložím na můj domovskej server a budu v tu ránu za hvězdu.

Budou se olizovat.

Budou závidět

Budou chtít recept.

Řeknou si – vona není tak špatná, ta Kashika, hele, jak jí to pálí, jakej to je kulinář, jak umí!

Už jsem se skoro viděla rozdávat autogramy a skoro jsem fyzicky cítila to poplácávání po zádech.

Tak jsem tu rebarboru lupla do toho oleje po kořeněných vepřových plátcích a řekla jsem Zuzce, ať ještě proboha nežere s tím jídlem počká, že jí tam přidám pikantní křupavé překvapení.

Nepočkala, začala jíst beze mě.

Tak jsem si to všechno nandala sobě.

Pěkně jsem si to rozložila na ty brambůrky a na to masíčko, pyšně jsem si to odnesla ke stolu, počkala, až se mi zazdálo, že Zuzka zbledla závistí, a obřadně jsem se pustila do jídla.

A měla jsem co dělat, jak to vypadalo lákavě, aby mi nekapaly sliny předem, než donesu první sousto k ústům.

Abych nepozbyla svý důstojnosti, obzvlášť před Zuzkou, která na to vyloženě číhá.

Bohužel...

ehm...

ono to...

jenom vypadalo.

Pokud někdy někdo jedl nanuka s názvem Kyselej xicht, tak někde tu jsme, jak jsem se zatvářila po kousnutí do prvního rebarborovýho špalíčku.

(Navíc jsem očekávala chřup a ono to udělalo spíš bleb.)

Jestli jste Kyselej xicht nejedli, představte si, že lížete dužinu čerstvě rozkrojenýho citrónu.

Tak asi tak.

Mohla bych o tom pomlčet.

Mohla bych vás nechat, ať si na tu pravdu přijdete sami.

Že vepřový plátky na rebarboře jsou na hovno a ještě se to špatně umejvá z vepřovýho plátku, protože si smyjete i to stejkový koření, který by tam mělo zůstat.

A ža třepaný brambory, obalený bylinkama, nejdou umejt skoro vůbec.

Jenže já jsem dobrák od kosti.

A tak vás varuju:

Nikdy, nikdy nedělejte vepřový plátky na rebarboře.

A (s)mějte se fajn, čumáčkové!