Věci ze šuplíku

Ona to o tom ptákovi totiž Zuzka nenapsala celý a tudíž by to mohlo vypadat, že ten chudáček je ona.

A teda ten nebohej ptáček, to je jasný.

Uvedu to na pravýho Míru:

Narozdíl od jinejch pracovních dnů, kdy jsem probouzena jemným žďucháním (pokud mě nekousne pes nebo kočka), jsem včera to probuzení neměla valný.

Zuzka totiž zařvala NO BOBŘYKUUUUU! (to jsem já, ona mi říká Bobříčku) tak mocným hlasem, že jsem z tvrdýho spánku vyrazila z postele hlava nehlava a rovnou jsem se postavila do pozoru a skoro jsem zařvala Jawohl Herr General! 

A hlavou mi prolítlo všechno, co jsem kde vyvedla od mateřský školky a dodnes se na to nepřišlo, včetně po myšlenku, že jsme asi zaspaly do práce, že jsem utratila všechny peníze, že...a že....a že, už nevím, co fšecko jsem si kladla za vinu.

Když jsem se trochu rozkoukala a hodila krhavý oko na Zuzku, která stála rozkročená nad postelí jako Zorro mstitel, a následně na místo, kam ukazoval Zorrův chvějící se ukazováček, spatřila jsem ptáčka, ležícího mezi našima polštářema.

Jo, přesně na takovým místě, na jakým jsem kdysi já jako malinká Kashička usínala mezi babičkou a dědou, netušíc, že existuje něco jako sex, a že třeba tak trochu dělám křena.

Pochopila jsem, že nebohej ptáček si asi chtěl vorazit a usedl na náš zasíťovanej balkón, což se mu stalo osudným, protože naše kočka Mimi to tam má pod palcem.

Patrně ho ulovila, jak jinak než z plezíru, protože nažraná byla do alelůja, já svý kočky nešidím. A navíc pak ještě se mnou žrala sekanou.

Takže milýho opeřence rychlým a čistým chvatem sejmula pak nejspíš pustila na zem.

A zde nastal prostor pro našeho psa, kterej po úlovku bez váhání chňapnul a jakožto výraz díků za lásku a péči, co u nás má, nám ho (nejspíš za křidélko nebo stehýnko) odvlekl do ložnice, položil na polštář, založil si packy a čekal.

Jsem řekla Zuzce, co mě kurva taklenc budí, že jsem mohla mít infarkt, a ona, že ona taky, a abych se neposrala.

Teda ona řekla nepotento.

A že prej by ji moc zajímalo, jak dlouho se tam s tou mrtvolou válíme.

Víte, kdyby mě aspoň probudila normálním hlasem, tak já bych se nepotento, ale to byste museli slyšet ten tón, ten tón...

No nic – odkráčely jsme vyvenčit psy a při tý příležitosti jsem ptáčka pohřbila mezi křoviska za naším domem.

Budiž mu ptačí nebe stále modroučký!

To bylo ráno.

A večer, to stálo taky za to.

Říkám při venčení kamarádce, že bych hrozně potřebovala kovovou kostru z nějakýho lustru, páč bych ráda vyzkoušela jeden svůj výtvarnej nápad.

Ukázala k nedaleký popelnici a řekla: "Kukaj tamo." (Ona je Srbka.)

Vedle popelnice stála pěkná lampa s obrovským stínidlem, přesně takovým, co by se mi hodilo k mejm plánům.

Vypískla jsem radostí a mazala k popelnici a už jsem si to stínidlo malovala v nádhernejch barvách.

Popelnici se nedivte, já na ně nedám dopustit, minule jsem tam ulovila nádhernou skříňku (a dodnes ji po mně jeden pan restaurátor loudí), hele:

Chyběly mi asi čtyři kroky k okamžiku, než se stanu pyšnou majitelkou budoucí nádherný lampy, když vtom se -kdesevzaltusevzal- zjevil nějakej chlápek, kterej byl ke kýženýmu objektu jen tři kroky.

Natáhla jsem ruku....a do prázdna.

Už jsem jen, se zoufalstvím v očích, koukala, jak si ji nese.

Hajzl nenechavej.

Zklamaně jsem dovlekla psa domů a rozčileně jsem si zapálila cigáro.

A jak jsem chtěla říct Zuzce, že mám poslední cigáro a kuli tý posraný lampě jsem nestihla jít do večerky, a jak jsem otevřela hubu, to cigáro mi vypadlo.

Normálnímu člověku by spadlo na zem, na stůl, a nebo tak někam, kde by si ho sebral a pokračoval v krasojízdě.

Ale já se trefila do otevřený konvice s čajem.

Zuzka se vesele zasmála a odkráčela povlíknout postele do čistýho.

A já...já...jestli jsem se včera vzteky nerozpadla na milión malejch Kashí, jsem teď v práci, píšu tudle reportáž o jednom dni obyčejnýho smolaře, a utěšuju se, že co, hlavně že jsme zdravý, žejo.

A to přeju i vám fšem, čumáčkové.

Hodně zdraví.

A kdyžtak ať jste vždycky o krok blíž k popelnici než ti druzí.