Věci ze šuplíku

To byl zase den (před pár dny).

Ráno jsem slyšela Zuzku, jak z ložnice od okna říká: „No to snad né!"
Šla jsem se tam kouknout a řekla jsem taky:"Ty vole to snad né!"

Normálně si tam přijel chlápek, vytáhl z takovejch těch toitoi záchodků vnitřek, teda sběrnou nádobu, nejspíš na exkrementy, a jal se ji přímo před naším domem, a taky před obchodem s potravinama, a za bílýho dne, dezinfikovat (tedy – předpokládám, že pouze to).

V klidu si milej hajzlík vymyl, naložil a pokračoval v krasojízdě.

Koukala jsem na nějaký stránky toitoi záchodků (teda ne přímo těchhle, prostě jsem nějaký našla) a dočetla jsem se, že servis zahrnuje dezinfekci, a ta že stojí cca pětikilo.

Já teda nejsem nějakej extra ekolog, například odpadky, přiznám se, zatím netřídím, ale aspoň se snažím přírodě neubližovat.

A tadle modrá voda, co tu po tom pánovi zbyla, ta se mi teda nelíbila.

Nechť pán promine, ale je dobytek.

Pak probíhal den normálně, jak asi – práce, práce, práce (prachy nula, nula, nula).

Mám tam takový polohovací křesílko, to už jsem asi psala -promiňte, pokud ano, už decentně senilním- , tak jsem si trochu dáchla.

Teddy se mi pokaždý uvelebí na prsou a chrápe taky, a je to hrozně příjemný, přestože se ke mně skoro zásadně otáčí prdelí a nejednou už došlo k uvolnění malého psího dráteníčka, prosím pěkně.

Ovšem spí pouze do chvíle, než vrznou dveře (a ty vrzaj pořád).

To se pak rozkročí na mým hrudníku na svejch křivejch nožkách a začne štěkat a štěkat a štěkat.

Zadníma nohama se snaží, aby u mých prsou (pardón, že zacházím až do takovejch podrobností) urychlil pravidelným podupáváním a poskakováním již započatej proces Z jablíček hruštičky (aneb Zemská přitažlivost očima stárnoucí ženy) a já prostě úplně hmatatelně cítím, jak už mi fakt ty prsa taklenc zůstanou a do jakžtakž zachovalý polohy už se nevrátěj (ještě jednou pardón).

Přední nohy zapře do mýho krku a jak při štěkání nadskakuje, snaží se mi zabořit drápy do žíly krkavice, o který jsem přesvědčená, že tam někde je (můj mužíček- anatom teď možná v nebi spíná ruce).

Když jsme vstali, našla jsem pod sebou na dece něco, co napůl připomínalo část visačky od zboží, ten plastovej drátek, jak se scvakne a na něm ta visačka visí třeba na košili.

Jenže jsem vůbec nechápala, kde se to tam vzalo, košili jsem si nekoupila už asi sto let a nic jinýho asi taky ne.

A čím víc jsem to prohlížela, tím víc se mi zdálo, že je to miniaturní kamerka a mikrofónek.

Zbytek pracovní doby jsem strávila tím, že jsem to měla zaháklý jedním koncem za uchem, a do druhýho jsem volala:"Haló, tady orel, tady orel, dejte mi velitele odposlechu...!"

A představovala jsem si, jak někde za rohem jezdí dodávka a v ní dva chlapíci obsluhujou monitor, a jak se zděsej, že chci velitele, že jsem je odhalila.

Zuzka mi do toho pak zafuněla:" Dejte mi linku dvastapět!" a sundala mi to, že už jdeme dom.

A to byla taky jediná sranda, co jsem ten den zažila, pak už to všechno bylo posraným navrch.

Teda poblitým.

Začala blinkat, uprostřed obýváku, jak je jejich zvykem (a nejlíp, když máme návštěvu), kočka.

Viděla to druhá a nejspíš se jí z toho neudělalo dobře, a vyblinkala se hned vedle.

Přiběhl náš malý mlsný Teddy a než jsme mu v tom zabránily, okoštoval.

A následně se vyzvracel hned vedle.

Kačenka, zvědavá, co se děje, se dobelhala na místo činu a patrně usoudila, že když už, tak už, přidřepla si a těsně vedle toho nadělení udělala loužičku.

Chvíli jsme nad tím se Zuzu bezradně stály a vduchu přemítaly, jak to navlíct, aby to uklidila ta druhá, Zuzka se rozhlídla po stole pokecaným od barev, po dřezu plným neumytýho nádobí, po trsech kočičích chlupů, jak se holky rvaly, a do toho ticha (a bublání žaludečních šťáviček, hihi) prohlásila:" To je teda Waterloo."

A přinesla si ubrousky a hadr na podlahu a kbelík s vodou a uklidila to.

Složení mi -odpusťte- připomnělo, že máme v lednici včerejší bramboračku, a že jsme ještě nevečeřely, tak jsem ji ohřála a pustily jsme se do jídla.

Snažila jsem se z hlavy vytěsnit myšlenky na kočky, protože bych si zákonitě vzpomněla na tu podlahu a nepozřela bych ani sousto.

Jenže kočičí pánbíček si asi řekl Tovižejo. Chtělas kočky?! Jo! Tak tady je máš!, protože při dalším nabrání polifky to vypadalo takto:

Nevím, jestli mi to tam spadlo, když jsem ji ohřívala, a jak je mým zvykem, opírala jsem si unavený čelo o digestoř, mírně zaprášenou a dozdobenou magnetkama.

Povidám Zuzce, že se tam ten magnet ale možná ráchá od včera, a ona prý:"No božínku, trochu plastu."

Řekla jsem, že ale asi nejspíš jedovatýho, bez atestu na potraviny, ale Zuzka říkala, ať jím a nemelu pantem, že mráz kopřivu nespálí.

Večer jsme se chtěly na chvíli poválet u televize.

Zuzka si položila polštář a než se otočila, bylo obsazeno.

Tak si přinesla jinej, položila, a než si zula bačkory, bylo obsazeno.

Tak jsme si jenom sedly, žádný ležení, a hrály jsme Člověče, nezlob se.

Protože to je tak jediný, co u nás doma ještě můžeme.

Teda když usnou i kočky a neberou nám figurky.

Původně jsem to brala jako canisterapii, ty naše čoklíky (včetně po kočičky, chacha, to jsou taky takoví psi), ale pomalu už požádám svýho psychiatra, aby mi upravil kreténkovej režim a nasadil něco proti nucený canisterapii.

Jojo, lidi, tak to je.

A ještě hlásím, že na mě prskla jedna ženská, a že mám teplotu a asi chřipku.

A tímto se loučím a poroučím.

Z Waterloo vás všechny zdraví Kashika.

Hezkej den, jo?

Papáááá