Věci ze šuplíku

A začalo to hned ráno.

Před vstupními dveřmi do naší práce bylo citrónově žlutě nablito.

Zelí, hrášek, a několik drobně posekaných mrkviček bylo nalepených i přímo na vstupních dveřích.

(Patrně vegetarián/ka.)

Nejspíš si v podvečer někdo přihnul svařáku víc než je zdrávo, a pak to nějak nerozdejchal, hovado.

(Ony jsou na Smícháči vánoční veselice, na pódiu se střídají zpěváci, davy lidí si s nima prozpěvujou starý pecky, mnozí tančej, a svařák, co teče proudem, jim stoupá do hlavy.)

Když jsem toho dobytka proklela asi tak do desátýho kolena, napustila jsem si kbelík s vodou, že to jako spláchnu.

Nešlo to.

Bylo to přimrzlý.

Tak jsem musela...nějak...košťátkem.

Rozumíte.

Zrovna když jsem byla v nejlepším, tedy vždycky jeden pohyb košťátkem a hlasitý zavytí Uááá...bléééé...kurváááá...., šla kolem nějaká zahraniční delegace.

Takoví trošku šikmoocí mužíci, vymydlení, v dobře padnoucích oblecích, cosi jako projektanti Bajkalsko-amurský magistrály.

Bohužel si nemohli pomyslet nic jinýho, než že, s prominutím, bliju, a rovnou si to po sobě zametám.

Jojo, tak to vypadalo.

Možná to dají ve svý vlasti k dobru, jaký jsou u nás ženský.

Emancipovaný.

A čistotný.

Ten smetáček jsem pak nechala ležet venku, taklenc bokem, že ho cestou domů vyhodím někam do popelnice.

Když jsem nabrala ztracenou rovnováhu, nadopovala jsem se toxínem na tlak a kreténkama na nervy, a vydala  se na nějaký ty předvánoční pokůpky.

A co nevidím hned o pár metrů dál.

Hospoda Na růžku má čtyři okna.

A pod každým druhým bylo nablito úplně stejně jako u nás:

Citrónově žlutej základ, hrášek, zelí, a o zeď decentně opřená nakousaná mrkvička.

To potěší.

Že v tom člověk není sám.

Pak jsme pracovaly a pracovaly a byl to tak bláznivej den, že to celý ani nebudu popisovat, páčky by mi nikdo nevěřil.

Jen řeknu jedno: Musely být nějaký erekce na slunci.

Lidi blbli do foroty.

Jenže já se hned ráno, už nad tím vegetariánským salátem, zatvrdila, že mě nikdo nenasere. 

A just ne!

Takže jsem byla milá, vlídná, vstřícná, příjemná, sršící humorem, dobrou náladou, a láskou k bližnímu.

(Ostatně jako vždy.)

Lidi se taky rozhodli před svátkama konat dobro.

Spočívalo to zejména v tom, že každej druhej, kterej šel kolem naší práce, vlezl dovnitř a upozornil nás, že máme venku smetáček.

No, a ta poslední paní, ta nám to přišla říct taky, a k tomu se na nás pěkně usmála a...to poblitý koště předala Zuzce jako korunovační klenot.

A celej den nám nešel internet, protože když na Smíchově spadnou dvě vločky sněhu na kilometr čtvereční, tak Smíchovnet prostě nejede.

Ani mi to nevadilo.

Konečně jsme vyklidily kumbál a našla jsem si již dávno oplakanou krajkovou podprdu a jednu froté ponožku, co mi chyběla do páru.

A večer jsme jely domů...

A zazvonil zvonec...

...a pohádky...

...Jo, ještě hlásím, že dneska zpíval na veselici Víťa Vávra (určitě Dívku s citrónovou šálou)...

...zvonec...

...a pohádky...

...je...

...konec...

Hezkej víkend vám všem, co jste příjemně bohatí a můžete si doma válet faldy u televize, zatímco vám hospodyně gruntuje vilu.

A nám, sockám, přeju, ať se nám i zítra v práci daří.