Věci ze šuplíku

A teď mi to natřeli.

Nedávno se tu objevil takovej elaborát, údajně od mý dcery.

Smazala jsem ho, ale možná jste si ho stihli přečíst, a teď vám vrtá hlavou, jestli to byl zase nějakej provokatér, co mi sem občas chodí plivnout jedovatou slinu, a nebo opravdu má dcera.

Utiším vaši zvídavost.

Za bé je správně.

Když se blížil termín porodu, mnohokrát denně jsme si volaly a smskovaly (sms mám uložené).

Volaly jsme si, když nastoupila do porodnice.

Porodila.

Několikrát jsem jí volala, abych zjistila, jak se jí daří.

Prý výborně, cítí se skvěle, nic nepotřebuje,  jen má hroznou chuť na čokoládu a chce něco k pití.

Letěly jsme se Zuzkou pro tu největší a nejdobřejší čokoládu a pro něco k pití, a ještě ten den, tedy v podvečer, jsme jely k Apolináři.

Sestra se divila, co tam tak brzo dělám, a že v žádném případě nemůžu na pokoj. Vzala si ode mě pití, čokoládu a zavinovačku, že to předá.

Dovolila mi kouknout se na miminko.

Vyfotila jsem si ho.

Do toho mi dcera psala, že děkuje za věci, a že ji mrzí, že mě tam nepustili, protože mi chtěla ukázat mimi.

Odepsala jsem jí, že jsem ho viděla, že mám i fotky.

Napsala mi, že fajn, a že mám zavolat jejímu muži, a napsala mi nový číslo.

Pan muž to nebral (a jak jsem se dozvěděla později, brát nehodlal).

Teda takhle: Pan Muž.

Nic malýho.

Po celou dobu pobytu v porodnici jsme byly s dcerou v kontaktu a mluvila hezky, tak, jak mluvívá běžně, když jí Pan Muž nestojí za zády: Tiše, mile, nevulgárně (nikdy se mi nechtěla podobat), spokojeně, rozplývala se nad miminkem.

Další den ji šla navštívit zase Zuzka, aby jí odnesla nějakou drobnost a taky se podívala na mimi.

Pak následovalo propuštění z porodnice.

Volala jsem k dceři domů, jak se mají, jestli je vše v pořádku.

Řekla mi: Jo.

Já: A co děláte?

Ona: Jdeme spát.

Já: Dávej pozor, ať na to mimino nikdo neprská.

Ona: Simtě neraď.

Já: Hm, no to už tak bývá, že starší a zkušenější těm mladším raděj. No nic, tak ahoj.

Ona (znechuceně): Ahoj.

Po tomhle rozhovoru jsem se jí pár dnů neozvala, protože jsem si tak nějak nebyla jistá, co se smí říkat, a co je tabu (přesněji: stojí-li jí za zády Muž s bičem či nikoli).

Jeden den mi od ní přišla smska: Miminko je hodný a krásně spinká. Co děláte?

Odpověděla jsem tak, jak jsem se to od ní před pár dny naučila (tedy stroze, věcně a bez emocí):

To je dobře, že je hodný, a že spinká. Makáme.

Pak ubíhal jeden den za druhým.

A pak jsem si ke všemu tady, na svým blogu, přečetla, že jsem nebyla schopna přijít do porodnice, že jsem si někde sehnala fotky, a ještě ke všemu je vystavuju.

Patrně se ode mě očekávalo, že budu nešťastně postávat někde u domu, omlouvat se za něco, co jsem neudělala, lechtat Panu Muži jeho zborcené ego a žebronit, aby mi to moje první vnoučátko proboha ukázali, aby mě netrápili.

Prosím?!

Nasrat.

Citový vydírání se mi vždycky eklovalo.

Vím jedno: Moje dcera, ten člověk, kterýho já znám, a kterýho si pamatuju, by tohle nikdy neudělala. Ani by takhle nekomunikovala. Moje dcera totiž měla (přes moji špatnou výchovu) vždycky úroveň.

A tak doufám, že se zase jednou najde.

Do tý doby mám jen jedno přání: Chlapečku, drž se!