Věci ze šuplíku

Máme doma Kluka.

Takovýho dočasnýho synka.

Se Zuzkou jsme k němu přišly, dalo by se říct, jako slepej k houslím.

Ač je to můj synovec, neviděli jsme se takových dobrých pět šest let.

Je mu jedenáct.

Brácha ho přivezl vystresovanýho, ubulenýho, Kluk mu visel na krku a nechtěl se pustit.

Dalo nám práci přesvědčit ho, že u nás bude jen na prázdninách, a že se může vidět s tátou i s mamkou, kdy bude chtít.

(To jsem překročila svůj vlastní stín, protože s bývalou švagrovou léta striktně dodržuju odstup a ignoraci – hodně ublížila bráchovi. Nicméně – jde o kluka, takže jsem nechala veškerý pocity a fakta stranou. Jen si od ní na všechno, bohužel, nechávám podepsat papíry.)

Nojo, chtěl mamku, tak jsme ho ještě v podvečer musely se Zuzkou naložit do auta, vyrazit do centra a strávit hodinku v parku.

Zbytek práce za nás potom vykonal náš Tedík, léčitel duší. Usalašil se u Kluka na klíně a prostě mu nedovolil přemýšlet.

Ten pak už jenom občas uvzlyknul a ihned se omluvil, že prý ať mu to promineme, že nechce brečet, že mu to jde samo.

Navzdory deklarovanýmu smutku a neštěstí do sebe kopnul opulentní teplou večeři a u ní nám udělal přednášku o wasabi a banánech flambovaných na vodce a politých čokoládou, a nakydal si půl lahve kečupu na maso.

(Když jsme záhy pochopily, že nás díky kečupu nejspíš přivede na mizinu, protože ho používá snad i na krupicovou kaši, snažily jsme se mu v lednici narafičit před oči tu levnější variantu. Neomylně ho přehlédl jako širý lány, vzal si ten hodobožovej a vysvětlil nám, že Hainz je v zásadě mnohem lepší než Otma.)

Chvíli poté ještě vybílil ledničku, zblajznul jogurt sobě, mně i Zuzce, pak dostal půl prášečku, předepsanýho od dětskýho psychiatra, a i přes prohlášení, že neusne, usnul.

Sice jsem u něj musela čumákovat do půl druhý po půlnoci, ale usnul.

Ráno ho bereme s sebou do práce, protože aby byl sám doma, to bychom si nelajzly.

Pomalinku začal vystrkovat růžky.

Otrkávat se.

Říkám mu třeba, když se šel sprchovat, aby neotáčel teplotou vody a nastavením trysek, a aby už vůbec nezkoušel mačkat nějaký čudlíky ve sprše.

Vylezl za půl hodiny, vymydlenej, a na dálku voněl Zuzčiným tělovým gelem. A prohlásil, že si dal skotský střiky, a že to neuměl zastavit, a že to je bezva a hustý.

V koupelně samosebou potopa, a když jsem po něm vlezla do sprchy, musela jsem nejdřív přenastavit to, co přenastavil.

Od tý doby to děláme denně.

Ještě neobjevil parní lázeň a rádio. (Zarytě mlčíme a doufáme, že skotský střiky postačej.)

V jeho dočasným pokoji bordel jako v tanku.

Hadry, šachy, domino, papíry, pastelky, Rychlý šípy.

To poslední je pokus o kultivování českým směrem, protože se přiznám, že výrazy typu gemboj, woooowww, ooops a podobně mě serou, obzvlášť pokud je používá někdo, kdo je jinak schopnej napsat třeba splívající. A tím teď nemyslím jen Kluka. Ačkoli on je dyslektik a dysgrafik, takže potřebuje cepovat jako nikdo jinej. Jenže – nepokouším se, s tím nemám zkušenost, to musejí odborníci.

Aspoň se teda omezujeme na to, že když prohlásí, že tam přišel ňákej frajer, a byl hustej, chci po něm vysvětlení pojmu frajer a hustej.

Tak už si dává pozor.

Taky ho Zuzka učí šachy a ukazuje mu mapy.

Je pro ni jistým zklamáním, že kluk její zálibu rochnění se v mapách nesdílí.

Před pár dny ho vytáhla na Petřín, aby mu trochu ukázala Prahu a vštípila mu nějaký kulturní povědomí.

Vyšlapal na rozhlednu, sice trošku připosranej, protože prý má závratě, ale když mu přislíbila svačinku, šel, a rád.

A včera měla volno, tak spolu byli na Dětským ostrově a na Smíchovský pláži.

Ve Vltavě bylo hodně vody, takže labutě se přišly podívat pěkně zblízka, kdo se jim to ochomejtá po břehu.

Z Kluka okamžitě zbyla jen žíznivá čára, protože se jich hrozně bál.

Zrovna bylo pod mrakem, takže na prolejzačkách všeho všudy dvě děti. On ale odmítá jít kamkoli, kde je kdokoli.

Čili se čekalo, až bude prolejzka volná. Pak milostivě vyšplhal až někam nahoru, slezl dolů, řekl, že tam jsou vosy, a se svačinkou se usadil vedle Zuzky na lavičku.

Následně zafuněl (blahem?), padl do  takový kulatý houpačky a nařídil Zuzce, aby ho houpala.

Ta nad ním stála, houpala ho a nahlas přemýšlela o tom, čí společnou krev to máme (jako on a já), kdo z našich předků byl takovej lempl, bordelář a žrout.

Jo, něco na tom bude, kluk něco ze mě má. Přinejmenším tu pažravost máme společnou, i ty špeky.

Včera nám tančil Labutí jezero, a sádýlko se mu jen natřásalo.

Dělali jsme si spolu i srbský fazole; konečně se našel někdo, kdo je dokáže ocenit a vychutnat stejně jako já!

Taky se ním musí lítat na chirurgii, protože jsme ho převzaly se zašitým lýtkem, a jsou potřeba kontroly a vyndání stehů.

Tak s ním teda Zuzka byla na chíře a říkala, že s ním musela běhat na záchod, protože se mu prý dělá malinko mdlo, jelikož tam možná ještě bude mít tu nekrotickou tkáň.

Jo, je chytrej, to má určitě taky po mně!

Včera jsem byla jaksi hypoglykemická a vzpomněla jsem si, že v lednici je ještě kousek trvanlivýho salámu.

On si ovšem, ta bezedná studna, vzpomněl taky.

Ale minutu přede mnou.

No nic.

V noci jsem mu za trest sežrala kousek čokolády.

V posledních dnech už se cítím dost vyšťavená, jelikož on fakt celej den nezavře pusu, nesklapne; prostě ráno nahodí a mele a mele, až dokud neodpadne; a odpadá kolem půlnoci, bohužel, takhle blbě to má nastavený. A to mu ještě musím říct aby už chrápal, nebo dostane narkózu.

Mám po klidu, po sezení u počítače, po psaní, po malování, po čtení, po koukání na televizi, po všem.

Jsem introvert, tudíž trpím.

Zuzka nejspíš taky mele z posledního; včera večer už na ní bylo vidět, že ji jednak zmáhá ta turistika po Praze, a druhak že jí taky do hlavy vymluvil díru.

Padla jak podťatá a chrápala po dřevorubecku.

Za pár dní bychom měly Kluka vrátit.

Nastoupily jsme kvůli němu do takovýho kolotoče, že nám asi bude ještě nějakou dobu trvat nalezení ztracený rovnováhy.

Ale vynasnažíme se.

A teď promiňte, že se vzdálím, jdu si vybojovat aspoň kousek pizzy, než mi to celý zakydá (schválně?!) kečupem.

Tím dražším.

Ooooops!

Málem bych vám zapomněla popřát hustej den, čumáčci!