Věci ze šuplíku

Ke sportu mám (až na určitý výjimky, kdy je třeba projevit trochu tý národní hrdosti, že, a vyjádřit podporu) postoj veskrze negativní.

Naprostej odpor.

Tedy i k fotbalu.

Před zápasem Slávie a CZ Beograd jsem ale mírně zpozorněla a sledovala to, jelikož jsem, jak už jsem naznačila, soudní tlumočník ze srbštiny a chorvatštiny, a člověk nikdy neví, že.

Po prvních článcích o incidentech na benzínkách napříč Českem jsem si před spaním řekla, že to ti Srbi teda posrali, a že to zase bude v médiích keců, a že hlavně vypnu mobil a internet, protože na tohle teda nemám nervy. 

Zapomněla jsem.

Noc byla ale klidná, nikdo neprudil, výjimečně pod oknama nehulákala věčně ožralá Ukrajinka z vedlejšího vchodu, parchanti v průjezdu nekouřili trávu, nerozbíjeli lahve, nekopali do zaparkovanejch aut a nesnažili se je objet korunou, takže jsme se ráno celkem dobře vyspalý vydaly se Zuzi do kolbenky. Naděje, že v Praze je tlumočníků jak máku, tak proč by toužili zrovna po mně, jsem se držela jako klíště.

Pak začal zvonit telefon a ... zvonil asi stokrát. Až už to vypadalo, že se budu muset nejspíš rozkrájet. Pochopila jsem, že optimizmus stran zrnek máku nebyl na místě.

Stihla jsem se akorát tak vysprchovat, převlíknout, popadnout láhev s minerálkou a smutně hodit okem po nedojedeným gáblíku.

Mlhapředemnou, mlhazamnou, a ocitla jsem se v centru Prahy před starobylou policejní budovou.

Kolem manévry – samej těžkooděnec, samej anton; hooligans byli zrovna odváděný dovnitř.

Vždycky dlouhá řada a každej musel napnout paže a položit dlaně na ramena tomu před sebou.

Tak trochu to vypadalo jako nácvik na spartakiádu a procházející turisti nelenili – uchváceně pozorovali cvrkot, fotografovali a natáčeli.

Já to moc dlouho nesledovala, protože se mi při vystupování z auta zaryl podpatek mezi dlažební kostky, takže jsem pak hodnou chvíli byla ohnutá a páčila botu a nadávala.

Když se mi to stalo potřetí a málem jsem si rozbila čumák, musela jsem konstatovat, že podpatky už pro mě prostě nejsou; boty jsem narvala do kabelky a následující hodiny jsem chodila bosa.

(Ty černý hnáty už v životě neumyju!)

Uvnitř se mi dostalo informace, že je zadrženo přes sto lidí, ale že se nemusím bát, že je přítomno ještě několik dalších tlumočníků.

Nakonec nás bylo šest, a to i s mojí srbskou kámoškou Jasminou, která tady žije a umí česky jako když bičem mrská.

Vyfasovali jsme svý zadržený a měli jsme klasickej úkol je poučit o právech a povinnostech, sdělit jim, proč byli zadržený, a samosebou taky tlumočit jejich vyjádření.

Můžu odpřísáhnout, že až na počáteční drobný organizační zmatky všechno probíhalo dobře; policajti se chovali profesionálně – korektně ale nesmlouvavě.

Totéž tlumočníci – až na jednu kolegyni, která chudák krátce po půlnoci vysílením odpadla, jsme makali – přelétali z místnosti do místnosti a byli k dispozici.

Po několika hodinách nepřetržitý myslící pohotovosti jsem se přistihla, že v mých pauzách překládám i to, co má překládat jinej tlumočník (když si zatím třeba utíral nos a odmlčel se).

Když jsme se za ranního kurevpění, po víc než osmi hodinách nepřetržitýho mletí pantem, všichni vypotáceli z policejní budovy, měli jsme fakt dost.

A to jsem ještě netušila, že se dvě hodiny vyspím, a že pro mě přijedou znova.

A že se dozvím, že policajti ještě nespali vůbec.

(Ke všemu bylo nesnesitelný dusno; vůbec nechápu, jak ti těžkooděnci vydrželi v tom těžkým odění.)  

Obdivuhodný nasazení.

Nejspíš -narozdíl ode mě – jsou všichni relativně mladý, takže i po tom bdění vypadali jako čerstvě vylezlí z nějakýho salónu krásy.

A někde mezi nima já – zmuchlanej kus hadru.

Ale nelituju (Tteda myslím tý práce, toho hadru JO!) – seznámila jsem se s několika fajn kolegama a viděla jsem, jak pracuje "konkurence", to většinou nemívám možnost.

Srbům fandím odjakživa.

Myslím jako národu.

Mám je ráda.

(Jako tlumočník ale samosebou nedávám najevo city a pocity, to by bylo krajně neprofesionální.)

Včera jsem se náhodou proklikala do srbských diskuzí.

A pár mých milých Srbů mě pěkně nasralo.

Půlka jich je teda na naší straně, říkají, že co to k nám pustili za pakáž, že udělali celýmu Srbsku jenom ostudu, jak se to chovali, a tak podobně.

A druhá půlka, teda ti, co mě nakrkli, zase tvrdí, že co bysme chtěli, že oni nic, oni ti jejich kucí byli zničehož nic napadený, a ani nevěděli proč, že si jen tak v klidu provolávali hesla a pochodovali směr metro.

A náznaky, že si to naši fanoušci v Bělehradě vypijou.

No tak to teda ne.

Někteří kluci v tom byli fakt nevinně, jo, stane se, prostě nesprávnej čas a nesprávný místo. Taky se jim nic nestalo (ani nikomu jinýmu), jen podali vysvětlení, jak se do tý mely dostali.

Ale někdo řval a demoloval, a myslím, že i hajloval, viděla jsem fotky. A to je taky jistý.

Jdu s nima dát řeč a zeptat se, jak by se jim líbilo, kdyby se tlupa Čechů rozhodla projít po Knezmichajlový ulici a demolovat, co jim přijde pod ruku.

Pochybuju, že by živí a zdraví došli až ke Kalemegdanu.

Mimochodem – jeden z těch zadrženejch mi nakonec řekl, že nám všem děkuje a doufá, že pokud se ocitneme v Srbsku, dočkáme se stejný ljubaznosti (laskavosti).

Hmmm, podle posledních zpráv to teda nevypadá.

Tak jen doufám, že to tý Crvený zvezdě pořádně natřeme, a že se naši fanoušci nenechají vtáhnout do nějakýho konfliktu.

A pokud jo, tak že kápnou na dobrý a korektní tlumočníky.

Doufám.

Nebude to snadný.

Ehm ...

je nás málo.

Hezkej den, čumajzové!