Jejich revír je dálnice.
Jejich tempo je vražedné ...
... pro tlumočníky. 
(Vysvětlím: Než došlo k příjezdu vyšetřovatele k jistý dopravní nehodě, a později k zadání základních údajů do počítače, vyhulila jsem šest cigaret, psi se nám dvakrát posrali, z toho jeden v autě, a dvakrát jsem přepočítala stádo ovcí, jdoucích na pastvu.)
Zase jsem si, blbec, nevypnula na noc mobil.
Domnívala jsem se, že když Hooligans odtáhli, nic mi nehrozí.
Plánovala jsem si malovací a šicí sobotu; že si domaluju nějaký obrázky, a že ušiju povlaky na polštářky.
Jenže – člověk míní ...
Od čtyř od rána jsem přešlapovala za Prahou na D1, spolu se Zuzkou, našima psama, houfem policajtů a chlápkama v oranžových mundůrech se znakem dálnice na zádech.
A taky s účastníkem nehody.
Ostatní tři účastníci byli, bohužel, odvezeni záchrankou.
(Myslím na ně a doufám, že se z toho vykřešou.)
Detaily nebudu popisovat, páč nesmím, a rovněž si nechám svý domněnky o míře viny jednoho či druhýho řidiče.
Ten náš byl kamioňák a vezl zmrzlý ovoce do Anglie.
Dvacet tun.
Takže zmraženýho ovoce až nad hlavu; což nezabránilo mý matce mi pak večer sdělit, že zrovna zmražuje ovoce a rakytník řešetlákový.
Hm.
Troškařka.
Příštipkářka.

No nic; já jen že všechno, co jsem komu slíbila, padlo, protože jsme se Zuzu prochrápaly zbytek soboty, nákup vykonán až v podvečer, segedýn k obědu dodělala Zuzka při večerníčku, a zase jsme hned padly na hubu, včetně psů (ti padli na tlamičky).
Neděle némlich to samý, to narušení nám vzalo elán k čemukoli; maximální pohyb byl ohřátí včerejšího segedýnu a občasnej přesun z jednoho gauče na druhej.
A následky víkendu neseme ještě teď, protože výjezd byl nalačno, což nesnáším, takže jsem pak na benzínce sežrala sendvič s tuňákem, a se mnou žral toho tuňáka i jeden z našich psů, kterej má teď bříškabol.
Takže tak.
Na noc vypínám mobil.
Světe, trhni si!
Volej si, kurva, občas někomu jinýmu!
