Věci ze šuplíku

Jindy už bych totiž, v tuto dobu, byla protivná.

A nebo naopak – ubrečená, depresivní, melancholická.

Ovšem – ty mý kreténky dělají divy.

Naštvaná jsem teda permanentně, to jo, a často si ráno usilovně musím vnukávat myšlenku, proč vstát a jít, když to, že makáme jak nevolníci, pořád nepřináší žádný extra výsledky.

Ovšem už to vstávání neprokládám nadávkama na celej ten zasranej, hnusnej podzim, na to období zmaru a zvýšený frekvence umírání.

Vstanu, kouknu z okna, a na teploměru osm.

Dřív bych se z toho, a z pomyšlení, že bude ještě hůř, naprosto hroutila.

A dneska?

Sice z toho nejsem vodvázaná, z těch zmrzlejch prstů a kapky u nosu, ale už to dokážu přejít a říct:

Aspoň že nechčije.

Rozumíte.

Vybičovávám se k pozitivnímu myšlení.

Najednou si všímám toho, co jsem dřív vůbec neviděla.

A nechtěla vidět.

Vidím nádherný barvy listí.

Jemnou mlhu, která se ráno válí nad Prokopským údolím (a milosrdně schovává všechno ošklivý – i ty budovy, co na okraji takovýho krásnýho parku vůbec nemají co stát; a když už jsme u toho, tak jak je možný, že jim někdo dal stavební povolení, doprdele, kdo to byl, kde je osobní zodpovědnost?!).

Cítím, že jsou si lidi, zachumlaný každej ve svý šále, tak nějak blíž.

Občas se mi chce podzimně brečet, to když se můj serotonin někde courá a ještě nedošel na místo určení; v takový chvíli přemýšlím o tom, kolik barevných podzimů mám(e) ještě šanci vidět.

Hodně? Můžu jima plýtvat?

Málo? Mám se naposled pozdravit s každým lístečkem, co před mýma očima navždycky opouští strom?

Umřu zítra?

Dneska?

A proč?

V takových chvílích se snažím vybavit si aspoň něco něco něco něco pozitivního, něco krásnýho, co mě v poslední době potkalo.

Tak jsem třeba přemýšlela o klukovi, kterýho jsme měly na prázdninách. (Od tý doby už jsem o něm neslyšela. A ani nevím, jestli má každej den pořádnou dávku svýho oblíbenýho kečupu.)

Raduju se momentálně třeba z toho, že se mi po delší době ozval můj kamarád, velvyslanec v jedný vzdálený krásný zemi (hečheč ) a napsal mi nádherný pojednání o ... životě.

Taky se raduju, a to usilovně, permanentně, že můj nejmladší brácha začal konečně studovat vejšku.

(Mám kolem sebe ráda chytrý lidi ... jsouc sama blbá a nedostudovaná.)

Když jsem se to dozvěděla, volám mu a povídám: Ty jdeš na vejšku? No tos mi udělal hroznou radost, víš to?! Jsem na tebe pyšná!

A on: Jak jdu? Já už tam jsem, ne? Hele, ty pochvaly si šetři až to dodělám, jo. Pokud vůbec.

Ale použila jsem takový malý vydíráníčko – řekla jsem mu, že mu věřím, vím, že to zvládne. Což je taky pravda, ale my jsme si s bráchama takovýhle důvěrnosti nikdy neříkali. To až v poslední době (asi jak stárneme) mi přijde od bráchy třeba sms: Ségra, mám Tě rád.

Tak mu volám, co se děje, jestli nepřemýšlí o sebevraždě nebo tak něco, žejo, člověk nikdy neví, a on že ne, že mi to jen prostě musel napsat.

Taky už musím odnést kytky z lodžie, umýt skla, nemytý asi rok a půl, aby kočky viděly ven, a taky ty stejný kočky konečně naučit prolejzat těma novejma dvířkama na balkón, abychom nemusely mít se Zuzkou furt roztelíno dokořán, aspoň teď ne, když mám horečku.

Taky přemýšlím, co Káťa v tý Kanadě, jak se zase, chudinka, bude brodit těma metrovýma kanadskýma závějema.

A když už jsem u tý ciziny, chtěla bych poslat pozdrav všem, co jsou někde ve světě, a přestože se jim daří bůhvíjak a je jim třeba bůhvíjak smutno, najdou si chvilku, aby si sem přišli číst (vidím to na mapce vpravo). Jsem za to moc ráda a myslím na vás.

Tak jsem si to teď po sobě přečetla a zjistila jsem, že ty mý kreténky ještě nezabírají, jak by měly.

Ale tak aspoň něco, nemusí pršet, jen když kape.

Hlavně že venku nechčije.

Hezkej den, čumáčci!

P.S.

Doplňuju Zuzky komentář, protože si to po mně četla, a nesouhlasí.

Řekla: Proboha, proč by ty lidi v cizině měli bejt nešťastný a smutný?! Oni tam jsou rádi!

A hlavně že venku nechčije?! Vždyť tam leje jako z konve.

A slíbilas mi pozitivní článek. Kde je?!!!!

Nojo, co k tomu dodat, žejo.  Se člověk prostě nezavděčí, kdyby se posral.

Tak čau!