Včera jsme tu se Zuzkou měly našeho kluka.
Vyráběla jsem s ním dárek pro maminku na Vánoce.
Měl to být obrázek andělíčka strážníčka, takovýho nějakýho symbolu klidu a míru, aby je ochraňoval a tak. Občas by se jim to hodilo; tak nějak mi připadá, že lítají ode zdi ke zdi a tvrdě narážejí.
Představovala jsem si, jak ten kluk do tý kresby vrazí maximální úsilí a um; jak bude malovat, až se z něho bude kouřit, jak se bude snažit, aby to dílo nějak vypadalo; jak bude ten obrázek nabitej pozitivní energií.
Energie bylo plno, to jo.
Ale jen mojí.
Z původní představy blonďatýho andílka se svatozáří a dobráckýma očima se vyklubal černej hypízák v dlouhý bílý noční košili s uhrančivejma černejma korálkama místo očí a nějakejma kachníma brkama místo nadýchaných křídel.
Suše jsem konstatovala, že kluk je kopýtko a pohřbila jsem další naději, že se v naší rodině konečně najde někdo s kladným vztahem k výtvarný činnosti.
Z čehož jsem permanentně smutná, protože tuším ... ne, jsem si jista ... že v naší rodině prostě ty umělecký sklony jsou.
Někde tu poletujou, já to vím!
Tak jsem klukovi pustila počítač, po kterým pořád švidral okem, a než si zahrál ty svý hustý gemboje či co to hraje, a než do sebe naházel všechny (pytel!) sýrový tyčinky, co nám přinesla kamarádka Zdena na ochutnání, Zuzka mu ten dárek zarámovala a já vánočně zabalila.
A ámen, šťastný a veselý.
Tohle, o klukovi, jsem rozepsala už včera, jenže pak jsem si přečetla zamyšlení naší Mirky, a tak nějak se mi neudělalo veselo, tak jsem si dala pauzu.
A ráno si říkám, že si přečtu zprávy, a pak to dopíšu.
A mezi zprávama jsem našla tenhle článek (přečtěte si, prosím vás, i co napsal Lexa, hned ten jeho první příspěvek).
A neudělalo se mi veselo podruhý.
Tak chci jen doplnit k tý výrobě anděla, že mi nakonec vůbec nevadí, že nám tady to kopýtko, ten čuňas a malý dobyteček, nechal roztahaný barvy a zaschlý štětce a vypad´ jako cukrář, ani nám nedal hubana.
Hlavně že je zdravej.
A to přeju do novýho roku i vám všem, čumáčci.
A šťastný a (dle možností) i veselý!
