Věci ze šuplíku

Vyrazily jsme včera se Zuzu do Holešovic; doufaly jsme, že cestou potkáme nějaký ty anděly, čertiska a tak.

Projížděly jsme Malou Stranou: podvečer, nasněženo, lucerny, třpytivý závěje, romantika na druhou a ... nikde ani kopejtko, natož svatozář.

V Holešovicích jsme teda nakonec zahlídly zablýsknout mikulášskou berlu v tramvaji, ale to je tak vše.

Až večer, když už jsme zaparkovaly u baráku těsně vedle Alberta a vylezly z auta, tak hned za výlohou, v takový albertový předsíni, se to Mikulášema a čertama jenom hemžilo.

Kromě nich tam na zídce dřepělo asi patnáct vejrostků a kolovala tam nějaká láhev, ze který svorně upíjeli.

A limonáda to nebyla.

Akorát jsme míjely vchod, když si to k němu hasil další Mikuláš se svojí družinou.

Zaslechla jsem, jak říká andělovi: Sem vydělal jenom štyry stovky, pičo. A odkráčel si taky přihnout z flašky.

A anděl si krknul.

Tak asi tak. Ono na tom něco bude, že svatozář je k ničemu, jenom tlačí do spánků.

Nebo ne?

Zato náš prťavej mladej, ten se jinak vyznamenal.

Nezkažená dětská dušička byla odvedena na Mikulášskou besídku; rozdávaly se balíčky a samozřejmě trošinku strašilo, čili zase jeden (marnej) pokus vydolovat z harantů sliby všeho druhu a dotlačit je k tomu, aby celej rok nezlobili.

Já tam nebyla, ale slyšela jsem, že maláček celou besídku prospinkal na rameni, ba dokonce vyvolávačku na pódium a čertí hartusení vůči svojí osobě neabsolvoval až tak bdělej.

Probral se, když všechno končilo, a zaujalo ho bodání propiskou do židle.

Kluk zkrátka ví, co je v životě podstatný.